Děkuji Ti, tati! Mám Tě ráda.

Dnes je den otců a tak si říkám, že je čas napsat také něco o vztahu otec a dcera. Nemohu mluvit za jiné, ale mohu se s vámi podělit o vlastní zkušenosti. V knize Alfa bohyně popisuji typický vztah matka – dcera. Samozřejmě ne každý se s tímto mým popisem ztotožní, ale jak je vidět dle mých klientek, vztah matka dcera je často velmi komplikovaný a určitě komplikovanější, než vztah otec – dcera.

Můj táta se narodil za druhé světové války, psal se rok 1942 a jako nejstarší ze tří dětí se již od mala naučil starat se a také se strachovat o ty mladší a to v něm zůstalo celý život. Tatínek je muž, který se dokázal postarat o 4 děti a také je vychovat. Stejně tak jako si vážím své mámy za to, že dokázala vychovat 4 děti, tak vnímám svého tátu jako borce, protože postavit tak velký dům, starat se o něj a život 4 děti, prostě není sranda.

Nevím, zda je to tím, že jsou mí rodiče trochu starší, než některých mých vrstevníků, ale v mé rodině je velmi důležitý pozdrav. Nevím ani, zda je to z máminy či tátovi strany. Vždy, když jsme se setkali s někým z rodiny, byla nutnost mu podat ruku a políbit na ústa. Většinu mých známých cizinců toto překvapuje, hlavně ta pusa na pusu. :-) Tento druh zdravení v mé rodině přetrval  dodnes. Když jsem před pár lety po letech potkala v pražském nákupním centru svého bratrance, hned mi podával ruku a líbal mě. Další zvyklostí je psát všude velké T a velké V a na tom si zakládám celý život. Jsem k tomu vedená od malička a protože si často píšu se svým tátou na skypu, v životě by mě ani nenapadlo napsat mu ve slově Ty malé t. Je to pro mne tak automatické jako pozdrav s podáním ruky, alespoň u rodinných příslušníků, kde je to prostě nutnost. Teď už víte, proč všude píšu velké T. :-)

Mého tátu jsem vždy viděla v kalhotech, takových těch klasických od pánského obleku, košili a nebo doma v montérkách. Nikdy jsem na něm neviděla džíny, tenisky nebo klasické tričko. Je to prostě stará škola. Když jsem před několika málo lety přijela domů a táta měl na nohou tenisky, začala jsem se smát. Myslela jsem, že je to snad někdo jiný. Na stará kolena začne nosit tenisky? :-) Někdo mu je tuším daroval. Táta mě ale překvapuje dnes a denně. Nedávno mi sděloval, kolik už si stáhnul eBooků s nejrůznějšíma radama. Prostě jde s dobou a to se mi na něm líbí.

Táta je člověk, který se hodně strachuje a to někdy tak, že to člověku trochu leze na nervy. Až před lety jsem pochopila proč, když mi začal vyprávět, jak se vždycky strachoval o svoji mladší sestru, kterou měli s bratrem často na hlídání. Zůstalo to v něm celý život. Když jsem byla mladší, bohužel své strachování o druhé dával najevo způsobem, který není zrovna nejlepší. Pamatuji si, už skoro matně, že na nás docela hodně křičel a valil bulvy, že jsem se často prostě zdekovala a to někdy i bez bot, které jsem rychle nazouvala až za barákem na poli. Mého táty jsem se jako malá bála, pouštěl hrůzu.

Je zvláštní, že jsem ho vždy vnímala trochu negativně a to kvůli určitým povahovým rysům. Táta prostě ztratí nervy a vyletí. V minulosti jsem se s ním bavila málo a vnímala ho jako muže, který mě asi má rád, ale nemáme si moc o čem povídat. Dokonce celé tři roky v Londýně jsem vždy zavolala domů a když zvedl sluchátko táta, tak jsem se jen zeptala, jestli je doma mamka. Mně to prostě ani nedocházelo. Až před pár lety se mi taťka svěřil, jak moc ho to mrzelo a já se mu dnes vůbec nedivím. Vše se změnilo před několika lety, po mých problémech, o kterých tu psát nebudu, popsala jsem je v knize Alfa bohyně a většina z vás je zná již nazpaměť.

Najednou jsem začala zjišťovat, že ten starý pán je nesmírně srdečný a hodný člověk, který prostě měl své strachy a obavy, byl vychováván po válce, kdy doba nebyla lehká.

Vždycky jsem věděla, že mě má rád, ale najednou jsem ho začala i chápat a začala jsem si uvědomovat spoustu drobností ze svého dětství, kterými mi dával najevo, že mě má nesmírně rád, ale já je neviděla. Tak třeba když jsem byla hodně malá, táta ke mně vždycky před spaním přišel, aby mi udělal „vítr“. Což znamená, aby zavlnil dekou a udělal zvuk jako vítr a popřál mi dobrou noc. Kdykoli jsme jeli k babičce, jeho matce, kde jsem nikdy nechtěla nic jíst, protože moje teta mi naložila plný talíř, tak na mne vždycky potají mrknul a vyměnili jsme si talíře. Já mu dala ten svůj polopný a on mně ten svůj téměř prázdný. Podobných drobností bych našla spoustu a všechny značí jediné – můj táta mě měl vždycky rád.

Není to zvláštní? Prožijete půlku života s někým, koho vnímáte určitým způsobem a najednou, možná díky vašemu zrání a určité moudrosti, která s věkem přibývá, tedy většinou :-), se najednou zamyslíte a vidíte toho druhého v cela jiném světle. Najednou vidíte tolik situací, kdy vám pomáhal a miloval vás, jak nejlépe dovedl. A možná vám to neříkal, ale konal. Jeho činy vám ukazovaly tolik lásky.

To se přesně stalo s mým tátou, dokázala jsem ho najednou vidět v jiném světle. Uvědomila jsem si, že tu vždycky byl, stál při mně a kdykoli jsem cokoli potřebovala, všeho nechal, jen aby mi přišel na pomoc a udělal, co je třeba, abych se já cítila v bezpečí. A to platí o obou mých rodičích.

Když je člověk v pubertě, vnímá své rodiče jako otrapy, kteří ho jen buzerují a omezují a říkají, co má dělat a věčně mají jiný názor než on. Jenže s přibývajícím věkem člověk začne tyto lidi vnímat jinak. Začne si uvědomovat jejich lásku a to, že se snažili, jak nejlépe dovedli, aby tu pro něj byli a pomohli mu.

Mám pocit, že řada z nás na své táty zapomíná a to hlavně my ženy. Zkuste se dnes podívat na svého tátu jinýma očima. Pokuste se zamyslet nad tím, kdy pro vás něco udělal, aniž by čekal cokoli na oplátku.

Nevím, jak jiní otcové, ale můj táta je jakoby v pozadí, ale je tam a stojí tam připravený kdykoli pomoci. Nikdy mě nekritizuje a vlastně mi ani neříká, co mám dělat. Když potřebuju, tak mě vždycky vyslechne. Prostě jen je a je připravený tu být – PRO MNĚ.
A to je to nejvíc, co vám druhý může nabídnout.

Můj táta mi celkem často říká větu, která říká vše: „Eví, já jen chci, abys byla šťastná.“ :-)

A já zase slzím, protože mě to dojímá. A tak raději tento článek dnes završím slovy –  ŘEKNĚTE SVÉMU TÁTOVI DĚKUJI. Možná na to čeká a možná i on by vám rád řekl něco krásného, ale prostě jen neví jak. Nikdo ho nenaučil projevovat city, a tak s největší pravděpodobností jen stojí opodál a snaží se být tu pro vás kdykoli ho budete potřebovat.

A pak se možná jednoho dne dočkáte i těch slov, po kterých tolik toužíte: JSEM NA TEBE PYŠNÝ A MÁM TĚ RÁD.

Těch slov mám tě rád se mi od mého táty dostalo před několika lety. Byla jsem první, kdo je vyslovil a když jsem slyšela na oplátku ta jeho slova ke mně, bylo to prostě nádherné. A pak teprve nedávno to přišlo. Povídáme si a najednou můj táta říká: „JSEM NA TEBE PYŠNÝ.“

Wow, tak to jsem nečekala. Přála jsem si to? To se vsaďte, že ano. Ale slyšet ta slova z jeho úst, aniž by je nějak zakrýval jinými slovy a všelijak se ošíval, to byla nádhera. Na kterou již nikdy nezapomenu. Těch 36 let čekání se vyplatilo.

A kdo ví, třeba již někdy před lety něco podobného řekl. Uvědomila jsem si také, že jsme často hluší. Nevnímáme to, co druzí říkají, protože jsme často ve svých myšlenkách a jsme v nich tak hluboce ponoření, že pak můžeme přeslechnout něco takhle důležitého jako je MÁM TĚ RÁD nebo  JSEM NA TEBE HRDÝ.

Poslouchejte své blízké, naslouchejte jim a buďte otevření, nikdy nevíte, kdy uslyšíte něco, co jste si tolik přáli slyšet.

Krásný den všem tatínkům! Těm současným, minulým i budoucím. Tátové v naší mysli a v našem srdci zůstanou již navždy. Ať jsou v našem fyzickém světě a nebo jsou již na onom světě, kde se jednou všichni setkáme.