Prostě si to DOVOLTE!

Proč se tolik bojíme, že se naše přání nesplní? Proč se musíme neustále držet kontroly a nedokážeme se ani na chvíli pustit a jenom si užívat života, aniž bychom se neustále trápili tím, jestli se stane to či ono?

Všechna naše největší přání se stanou ve chvíli, kdy na ně nemyslíme a čím víc „busy“ budeme, tím rychleji se stanou.

Po včerejším koučinku s klientkou, která mi říkala, že by se chtěla cítit volná a sama sebou a přála by si pustit se a odpoutat se, jsem se sama sebe ptala, proč to neudělá? Proč se nepustí? Začala jsem přemýšlet, proč se tak urputně držíme kontroly? Čím to je, že nedokážeme být sami sebou hned teď?

Tolik z nás bylo vychováváno ve víře, že jen člověk, který sedí někde v koutě a moc se neprojevuje, je dobrý člověk. Mnoho z nás uvěřilo, že přát si hezký život je moc špatné a být sám sebou a dělat si, co chceme, tak to je naprostý vrchol neslušnosti.

Proč? Pro Boha proč nám tohle někdo vtloukával do hlavy? Je to chyba našich rodičů? Těžko. I oni této lži uvěřili.

Je pro mne bolestné vidět, kolik lidí se trápí a brzdí jenom proto, že věří těmto bludům. A i přesto, že by jim věřit nechtěli, přáli by si říkat a dělat to, co chtějí, jako by jim nějaký vnitřní hlásek našeptával: „to nesmíš, to se nedělá, to je špatné“.
Sami sebe pak ničí a sabotují, aniž by kolikrát věděli, proč to dělají a jak z toho ven.

Víra v sebe, sebeláska a vnitřní hodnota hrají ve vytváření si hezkého života obrovskou roli.

Co je ale neméně důležité je začít si dovolovat dělat to, co chceme.

Začít se bavit místo abychom neustále pracovali a byli zodpovědní.

Dovolit si to, znamená být volný

Dovolila jsem si zabalit kufry a odletět do mého milovaného Londýna. Nechat ten stres z konce roku a hektický začátek nového v Praze a prostě odletět tam, kde jsem poprvé ucítila skutečnou svobodu.

Včera, když jsem přiletěla, jsem opět cítila nesmírnou volnost svého já. Ty krásné pocity „Mohu létat, vznášet se a dělat si, co chci, cokoli mě napadne. Být, kým chci, mít na sobě, co chci a říkat si, co chci.“

To mi před 17ti lety Londýn umožnil. Když jsem se poprvé vydala do Londýna, bylo mi 22 let, byla jsem mladá, ctižádostivá, ale měla jsem pocit, že nemůžu být sama sebou. Pořád jsem musela s někým bojovat a to předně se svými rodiči. Alespoň jsem to tak tehdy vnímala. Moje klientka, se kterou jsme měly včera krásný koučink, mi to připomněla svým vlastním příběhem.

Kdykoli jsem si něco přála nebo měla sen a zmínila jej před rodiči, přišla sprcha. Ledová a opravdu nepříjemná. „Jsem se zbláznila, jsem úplně blbá, nemám rozum a netuším, co říkám. Jsem chtivá a nevím, o čem život je.“

Nemůžu se rodičům divit a i to jsem včera klientce říkala. Není to jejich chyba. Mají o vás strach a já dnes vím, že i moje rodiče měli o mne vždy strach. Byla jsem jiná, měla jsem sny a říkala je na hlas. Když jsem něco chtěla, šla jsem si za tím. Jako poslední ze čtyř dětí a tedy nejmladší a dle mé rodiny nejméně zkušená, jsem prosazování mých snů měla dosti těžké.

Za každý sen jsem musela bojovat a vše si vyhádat. Nic jsem nedostala zadarmo, jak se říká. Na vše jsem si musela vydělat sama. Což by mi vadilo nejméně. To člověka naučí zodpovědnosti a samostatnosti. Tehdy mi ale vadilo, jak si musím vše prosadit skrz neustálé vysvětlování a hádky, protože nikdo nerozumí tomu, co chci a navíc je zcela proti tomu. Nechtěla jsem žádné extra věci, jen hezký spokojený život. Tak proč mi v tom naši „bránili“?

Proč? Protože…

I vaše rodiče bývali dětmi!

Víte, naše rodiče vyrůstali jinak, čato tedy nemohou pochopit naše touhy a sny. Můj otec se narodil za druhé světové války, v roce 1942. Vždy když vidím filmy z této doby, opět si připomenu, jaký obrovský rozdíl v našem dětství je. Maminka se narodila pár let po válce, v roce 1948. Měla jiné dětství než otec, byla jedináček, kdežto tatínek byl nejstarší ze tří dětí, i to se na něm nesmírně projevilo. Neustále se o nás bojí a strachuje. Je to logické, vždy měl na starosti své mladší sourozence. Oba ale vyrůstali ve válkou zničené zemi. V úplně jiném světě než já.

Už když jen píšu tyto řádky, tak je mi líto, jak jiné dětství moje rodiče měli. Ale oni to tak neberou, nestěžují si, připadá jim to naprosto normální. Když mi otec někdy vypráví, co prováděli s bratrem a jak je maminka za války nechávala sama doma, když sotva chodili, tak mě z toho až mrazí. On to ale bere jako samozřejmost.

Vždy když se podívám do hloubky, nejenom ve svém životě, ale předně s klienty, pak dojdeme k pochopení, proč se věci mají tak, jak se mají. A to nám často pomůže těm druhým odpustit a vidět je v jiném světle. Často se klientů ptám nejenom na jejich dětství, ale i na dětství jejich rodičů. Mnohdy tak sami pochopí, proč jsou jejich rodiče takoví, jací jsou. Mohou se pak snadněji posunout do své síly a jít svojí vlastní cestou, která je jiná než ta, kterou šli jejich rodiče.

Stejně tak jsem se i já rozhodla jít svojí vlastní cestou a můj život v Lodnýně mi mnohé umožnil. Ty tři roky mě změnily k nepoznání a já si nikdy nepřestanu být vděčná za to, že jsem to pro sebe udělala. I když mi všichni říkali, že jsem se zbláznila. To mi ostatně říkali u každého mého snu. Já ale přesto šla a dovolila si nejprve snít, a pak jít a svůj sen uskutečnit. Dnes ale dělám věci trochu jinak. Nikomu své sny neříkám, dokud si jimi nejsem sama naprosto jistá. Pak mám totiž takovou sílu, že je mi úplně jedno, kolik lidí mi tvrdí, že jsem zešílela. Navíc těch lidí, kteří by mě z cesty chtěli odradit, je minimálně. Druzí totiž jenom odrážejí to, co je uvnitř nás samotných.

A já vás nabádám k tomu samému. DOVOLTE SI SNÍT. Tím započnete cestu ke svému splněnému snu.

Jestliže si sami zatím moc nevěříte a váš sen se zdá příliš velký, nikomu jej neříkejte. Zbytečně vás od něj odradí. Navíc druzí vám jen zrcadlí vaše strachy a obavy. Je tedy jasné, že se vždy najde někdo, kdo vám vysvětlí, jak jste se zbláznili. Proč? Protože svému snu zatím sami nevěříte. Až se posílíte a provizualizujete do své plné síly, pak jej můžete sdílet s ostatními. Bude z vás vyzařovat taková síla, že vás druzí naopak podpoří a pomohou na vaší cestě k úspěchu.

I když se to zdá jako příliš snadné, někdy jen to slovo DOVOLUJI SI může změnit vaše bloky v nápady a vaše strachy v odhodlání. Dovoluji si být šťastná a sama sebou. A co vy?

Nevzdávejte se, ale ponořte se do světa snů a představ, kde je váš sen již vaší novou realitou.

Happy manifesting :-)

Eva

PS: Pořiďte si novou knihu Vaše nová realita aneb Jak se přesunout do paralelní reality ještě DNES! Nebo vstupte do 30tidenní emailové výzvy pro rok 2020 a započněte svoji cestu k úspěchu. Již od 20.1.2020! Více info ZDE >>