Sebeláska

Sebeláska je pojem, který mnoho lidí nemá rádo. Nevím, čím přesně to je a kde a kdy to vzniklo, ale lidé preferují slovo sebevědomí a jen málokdo je ochotný připustit něco jako „mít se rád/a“.

Sebeláska je přitom to nejdůležitější, co člověk ve svém životě potřebuje. Od sebelásky se pak odvíjí to, co ve svém životě máme. Láska je velmi silná emoce, která má sílu přitahovat nám do života vše, po čem toužíme. Přečtěte si článek o lásce – TADY.

Navíc já osobně vidím velmi zásadní rozdíl mezi pojmy sebevědomí a sebeláska.

Sebevědomý člověk je ten, kdo je schopný se o sebe postarat, postavit se za své názory a jít si za svými cíli. Sebevědomá žena je žena, která působí dojmem samostatné ženy, která ví, co od života chce. A opravdu tomu tak většinou je. Nicméně to ale vůbec nemusí znamenat, že se má ráda taková, jaká je. Že se přijímá a dokonce miluje.

Proč se tolik lidí bojí slov sebeláska a milovat? A ještě ke všemu milovat sebe?

Z mé terapeutické praxe vím, že mnoho lidí má velký problém vůbec vyslovit slova mám se rád/a nebo přijímám se.

Lidé si často myslí, že je to něco nepatřičného mít se rád. A nejednou jsem se setkala s názorem, že mít se rád znamená být sobecký. Tyto názory bývají často uloženy hluboko v našem podvědomí.

Tak, jak to tedy je?

Většina české populace trpí nízkým sebevědomím a o sebelásce se opravdu vůbec nedá mluvit. Člověk nemusí být psycholog, aby poznal, jestli je člověk sebevědomý nebo žádné sebevědomí nemá. A dokonce ani nepotřebuje mít odborné vzdělání na to, aby poznal, jestli se jedná o sebevědomí nebo sebelásku.

Stačí jen poslouchat, jak lidé o sobě mluví.

Často padají slova sebekritiky:

„Ano, to jo, ale kdybych byla taková, pak by to bylo všechno jednodušší.“

„Kdybych já tehdy neudělala to a to, tak by se tato situace nikdy nestala.“

„Nemám nikoho, kdo by mě měl rád.“

„Jsem pořád tak sama.“

Zdá se vám to povědomé? Říká se, že jsme sami sobě tím největším kritikem. A bohužel je to pravda.

Často se kritizujeme tak moc, že naše nízké sebevědomí a nedostatek sebelásky jsou prostě nevyhnutelné.

Sebekritikou ale nejvíce trpí ženy. Muž, když se podívá do zrcadla, většinou vidí to, co ve skutečnosti ani neexistuje. Vidí skvělého chlapa, mužnou hruď, temeno plné vlasů, tam dole je to také naprosto v pořádku :-).

Většina mužů nezná, co je to nízké sebevědomí.

A jak to vypadá, když se podívá do zrcadla žena? No dámy, přiznejte se.

„Já zase vypadám, takhle nemůžu mezi lidi.“

„Musím se namalovat, jinak se mě ještě někdo lekne.“

„Bože, ty moje vlasy jsou zplihlé, musím rychle ke kadeřníkovi.“

„Já jsem zase přibrala. Já už fakt nechápu, co mám dělat, abych měla hezkou postavu.“

„No jo, tý se to vrtí, když nemá děti a je jí pětadvacet, ale co já?!“

Dámy, mám pocit, že každá z vás naprosto přesně ví, o čem to tady mluvím.

Jsme k sobě tak kritické, že často přehlédneme lichotku, kterou nám náš muž nebo i jiný muž skládá. A když už si toho všimneme, mnohé z nás odpoví: „No jo, ale už to není, co to bejvalo.“ Nebo jinou podobnou větu, kterou vlastně naznačujeme, že si lichotky ani nevážíme, protože sice možná máme celkem slušné vlasy, ale ten zbytek stojí za nic. :-)

Sebeláska je velmi důležitá, a proto se jí musíme „naučit“. To proto, že nás to nikdo nenaučil. Od mala jsme slýchaly, že jsme takové nebo makové, že máme velký zadek nebo malá prsa. Proč to tak je, nevím, ale často nám takto pomáhaly naše matky. Místo, aby nás povzbudily a pomohly nám posílit naše sebevědomí, možná právě proto, že samy jej vždy měly nízké a milovat sebe samu je nikdo nenaučil, tak i ve vztahu k nám dělaly to nejlepší, snažily se podpořit v nás tu malou chudinku. Aby nás ten velký svět nezranil a neublížil nám, tak nám raději „ublližovaly“ ony.

Možná se pletu, ale i když vím, že mě moje matka vždy milovala, ač to neuměla a neumí dát najevo, tak její slova typu: „No jo, už je z tebe pořádná ženská, podívej se na ten zadek. Ale to je dobře, bude se ti dobře rodit.“, moc nepomáhala.

Ač jsem vždy byla hubená, moje maminka si vždy našla něco, čím mě uzemnila.

Moje maminka se vždy bála, abych neměla příliš vysoké sebemínění. Bohužel vůbec nepochopila, že mi tím vlastně léta ubližovala a pěstovala ve mně nízké sebevědomí a hlavně vnitřního kritika, který se objevil při každé první příležitosti, aby mi srazil sebevědomí na nulu a připomněl mi, že „sebevědomí smrdí a moc si o sobě myslet, je velmi špatné“. Možná právě proto si ani nepamatuju, že by mě kdy matka pochválila. Za samé jedničky jsem vždy mále dostala vynadáno.

Pamatuju si, když jsem se jednou ozvala a dožadovala se nějakého dárku, protože spolužačka s trojkami dostala nové kolo, maminka mě uzemnila slovy: „To je tvoje povinnost nosit dobré známky.“ Dostala jsem polárkový dort a málem ještě na prdel.

Trvalo mi léta, než jsem pochopila, že to není její chyba. Byla takto vychována a ani jí nikdo neříkal: „Mám tě ráda a jsi skvělá.“ Možná právě proto neumí slova lásky projevit a její nejkrásnější slova jsou: „ty jsi ale potvora“ :-)

Ale když víme, že jsou slova míněna s láskou a s úsměvem, tak dokážeme leccos pochopit.

Mami, mám Tě ráda :-)!

To, že se máte zdravě ráda znamená, že si sama sebe vážíte, že jste si vědoma svých kvalit, že sama sebe přijmete takovou, jaká jste, že se do sebe vlastně zamilujete. Máte ráda své oblé křivky, své šedé oči a svůj malý nos. Vždyť tím jste přece výjimečná. Dovedete si představit, kdyby byli všichni na světě stejní? Najednou by se vytratilo to kouzlo, které nám dovoluje poznávat různé lidi, vybírat si z nepřeberného množství věcí, které chceme v životě vyzkoušet nebo se naučit a lidí, se kterými chceme trávit čas.

No a to, že jste jiná je jen součástí tohoto kouzelného světa.

Trvalo mi dlouho, než jsem si správně vyložila slova mé matky: „Ty jsi prostě jiná než my.“ A pochopila, že to nemusí být nevýhoda, že to že jsem jiná, mě dělá výjimečnou. Ta výjimečnost se mi postupně začala líbit a já si uvědomila, že teprve když se mám ráda i s tou svojí odlišností, tak mě teprve může mít rád někdo jiný.

Mít se rád není nic špatného, za co by se měl člověk stydět. Naopak je to nezbytnost, abyste mohla žít naplněný a šťastný život.

Mnohdy to ale není zase tak jednoduché, jak se může zdát. A právě proto jsem vytvořila transformační online program pro ženy Bohyně lásky, na jehož stránkách se právě nacházíte. Během 6ti týdnů projdete doslova transformací vaší energie. Z energie obyčejné ženy s nízkým nebo normálním sebevědomím se stane energie Bohyně, která je tak vnitřně silná a krásná, že k sobě přitahuje muže jako magnet. A nejenom muže, ale také vše to, po čem touží a co si zaslouží. Program využívá meditací, které přetvářejí vaše podvědomí a nastavují tak vaše limitujicí přesvědčení na ta, která vás posílí. Meditace a hypnóza jsou úžasné nástroje, které dokáží změnit naše stará přesvědčení a nahradit je novými.

A všichni dobře víme, že krása není tam venku, ale vychází zevnitř. Když je žena krásná a sebevědomá uvnitř, pak se tato skutečnost odráží v jejím vnějším světě a ona se stane krásnou a zářivou i navenek.

Zdravím všechny Bohyně! :-)