Sebeláska aneb volání Tvé duše

Dnes jsem si vzala své staré oblíbené džíny. Mám je, hmm, asi deset let. Koupila jsem si je v Londýně, jak jinak a ve výprodeji, jak jinak :-)

O to ale nejde. Ty džíny jsou pohodlné a padnou mi, což není vždy tak jednoduché.
My ženy víme, že ne každý kus oblečení nám padne.
Navíc já mám u kupování kalhot dost problém. Jsem vysoká a štíhlá. Ano, to si každý myslí a tak to i je. Ale mám také široké boky, řekla bych tak akorát. Ale když jdu kupovat kalhoty, tak je problém. Většina prodavaček se na mne podívá a nese mi velikost 36, to už se směju, protože je mi jasné, že to přes svá stehna nikdy nepřetáhnu. A taky že ano. Jenže zase ty větší kalohoty, třeba 40, mi jsou přes boky, ale v pase mi padají. No prostě nakupovat kalhoty je pro mne horor. A já mám navíc ráda pohodlí. Poslední dobou nosím hodně sukně. Jednak proto, že jsem přeci Bohyně a jednak proto, že nemusím řešit, že mi někde padají :-). Win win situace, šaty a sukně jsou prostě nejlepší.

Dnes je ale zima a tak jsem si vzala své staré dobré džíny. Jenže když máte džíny deset let, tak už je riziko, že se začnou někde sypat, no a kde jinde, než v rozkroku :-).

A tak své džíny nosím dál a jen se děsím, kdy se ta řídká tkanina rozjede pořádně a bude díra jako hrom.

Dnes mě tato situace pobavila a navíc mi vnukla myšlenku na tento článek.

Zvyk je železná košile

Většina lidí má ráda to, co znají, na co jsou zvyklí a co si oblíbili.

Už jako malá holčička jsem se nechtěla vzdát svých oblíbených modrých šatiček, až mi je maminka musela doslova schovat. Pak jsem byla trochu větší, měla jsem tři starší sourozence, a tak bylo samozřejmé, že jsem dědila jejich oblečení. Bylo to normální a já se kvůli tomu nezlobila, naopak jsem to měla ráda.

Dnes to mám stejně a věci, jakékoli věci, jen stěží vyhodím. Teď se to teprve učím.

Je to ale dobře? Ne vždycky.

T.Harv Eker říká: „Tak jak děláte jednu věc, tak děláte všechno.“ A je na tom dost pravdy.

My lidé jsme bytosti zvyku (creatures of habit) a neradi si zvykáme na nové věci, nové partnery a nové situace. A my ženy jsme navíc někdy i pod tlakem společnosti. Nemít partnera je někdy skoro nemyslitelné. Tedy aspoň tak to vnímá společnost, ve které žijeme.

Možná jste to zažily v různých oblastech života.

Opustil vás partner, bylo to velmi bolestivé, ale nejhorší na tom bylo, že jste se ocitly samy. Najednou tu nebyl a vy jste na to nebyly zvyklé. Okolí vás navíc neustále vyslýchalo, co se stalo a kdy si najdete jiného.

Ta samota byla nejhorší, ne proto, že byste nedokázaly být samy, ale proto, že to byla nová situace a vy jste dosud byly zvyklé, že samy nejste.

Strach z neznáma může člověka ochromit

Lidé se často bojí toho, co je nové, co neznají a to je děsí víc než samotná nová věc nebo situace. Ten strach z neznámého je tak děsivý, že udržuje mnoho lidí v disfunkčních vztazích po mnoho let a někdy dokonce celý život.

Tak jako já se nemůžu vzdát svých džínů, se oni nedokáží vzdát svého partnera nebo partnerky. Proč?

Protože se bojí, že nenajdou nikoho, s kým jim bude dobře, nevědí, co je čeká. Stejně tak jako já a moje džíny. Mám je ráda a třeba bych je i vyhodila, ale co bude potom? Co když budu bez džínů? Co budu nosit a v čem se budu cítit pohodlně? Třeba takové džíny už nikdy nenajdu.

Možná vám to přijde úsměvné, jsou to jenom džíny, tak si vezmu něco jiného. Ale ten pocit, že nic jiného nebude a nebo to nebude tak dobré, je velmi silný. A nejhorší na tom je, že dnes a denně mnoho lidí řeší podobnou situaci. Možná se nejedná o džíny, ale o partnera nebo o práci, ale ve finále je to stejné.

Mají strach, že už nenajdou nic stejně dobrého, natož lepšího. Jsou tak moc drženi ve strachu, že raději zůstanou ve vztahu, který je nenaplňuje a tiše trpí. Bojí se, že nenajdou lepší práci, alespoň mají z čeho žít, a tak dál pracují v zaměstnání, které jim nic nedává a které je často emočně táhne dolů.

Podnikání je jen pro odvážné nebo ne?

Proč si myslíte, že tolik žen zahájí podnikání v době, kdy jsou na mateřské? Jakmile z toho kolotoče vystoupí a mají tak možnost mít odstup od té každodenní rutiny, kterou dělaly tolik let, najednou si uvědomí, že nechtějí zpátky. A tento odpor k jejich práci je vlastně hnacím motorem pro nové nápady.

Ne každá žena to má podobně, ale rozhodně má ten odstup, vidí zřetelnějí, že ji práce nebaví a nenaplňuje. Skočí najednou do zcela jiného života. Mateřská není procházka růžovou zahradou, to je jisté. Ale najednou má žena i jiné priority. A tak více přemýšlí o tom, co je dobré nejenom pro ni, ale i pro její dítě.

Stejně tak mnoho lidí začne podnikat ve chvíli, kdy je vyhodí z práce. Jsou vlastně na dně, protože tolik let dělali jednu práci. Ale právě díky vytržení z toho zvyku, který měli tolik let, mají možnost vidět věci jinak. Navíc ze dna se lépe tvoří, věřte mi. I já začala tvořit, když jsem byla na dně. Věci najednou vidíte jinak a tedy nemáte strach začínat znovu a vrhat se do nových věcí. Jste tak dole, že je to naprosto v pohodě.

Sebeláska aneb volání Tvé duše

Já sama jsem začínala na etapy, dvě. Před těmi dvěma etapami byla jedna nultá. To byla doba, kdy jsem byla šťastná ve vztahu a uvědomovala si, že ta práce, kterou jsem dělala, nebyla pro mne. Naplánovala jsem si, že začnu podnikat na mateřské. Jenže jsem nevěděla, v čem chci podnikat. To mi ale bylo jedno, prostě jsem si řekla, že mě něco napadne. Co jsem ale věděla je, že se do práce pak už nevrátím.

Jenže pak přišel rozchod a mateřská se rozplynula jako obláček a já padla na dno. Totální dno, ze kterého jsem myslela, že už nikdy nevylezu. Myslelo si to i blízké okolí. Tak moc totiž lidé vnímají jen to, co vidí svýma očima a co cíti svými pěti smysly. To, co vidí, považují za to, co je a existuje. Proto jsme ani já a ani oni nevěřili, že se z toho jen tak dostanu.

První etapa mého podikání přišla, když jsem se vyhrabala z toho dna. Nebylo kam jinam jít než nahoru. Svým klientům a klientkám, kteří jsou tam, kde jsem byla já, často říkám: „Vím, že je to těžké, ale má to jedno pozitivum. Z toho dna už můžete šplhat jenom nahoru. Níž už to totiž nejde.“

Je to trochu ironie, ale je to velká pravda. Víte, i když se zdá, že je konec a nic hezkého vás nečeká, z toho pomyslného dna vždy čeká něco dobrého. Říká se: „co tě nezabije, to tě posílí“. A to je velká pravda. Já sama jsem zjistila, díky tomu svému dnu, že všechna ta naše pořekadla dávají takový smysl a začala jsem jim věnovat větší pozornost. To dno člověka posílí, pokud ho tedy nezabije. Jenže toho, koho zabije, ten se tak rozhodl sám. Rozhodl se vrátit domů, do světla.

Jsou lidé, kteří sebevraždu považují za slabošství. Já to tak nevnímám. Je to těžké pochopit a nejtěžší je to pro blízké člověka, který se k tomuto činu rozhodne. Ale myslím si, že duše se vždy rozhodne správně a také věřím, že po smrti není peklo ani nebe, ale je pouze návrat domů, k našemu zdroji, kde je jen láska a harmonie. Takže i když někdo odejde takto dobrovolně a jeho okolí tím trpí, myslím si, že se daná duše rozhodla podle svého nejlepšího uvážení a prostě už nechce zažívat tento svět 3D, ve kterém je to někdy opravdu těžké.

Ti z nás, kteří se rozhodli tu zůstat, často pocítili podporu našeho zdroje, Boha, Vesmíru. I já to tak měla. Pamatuju si, jak jsem dala Bohu ultimátum: „buď se něco změní nebo končím, už takhle nemůžu dál“ a najednou se mi začínaly otevírat nové dveře a já se začala cítit dobře.

Vím, že je to časté. Znám spoustu známých lidí, kteří dali Bohu ulitmátum, na příklad i T.Harv Eker, skvělý řečník a učitel. Jeho třídenní seminář Millionaire Mind Intensive jsem navštívila v Londýně na začátku roku 2014 a jsem za to moc ráda. Harv je skvělý a jeho programy jsou velmi motivující. I on prošel nejedním dnem a i on jednou řekl dost, buď se něco změní nebo končím.

Jelikož sleduji mnoho úspěšných lidí, koučů, mentorů, speakerů, osobností z celého světa, kteří učí nejenom o spiritualitě, tak vím, že všichni prošli nějakým svým dnem a všichni z nich využívají vesmírných zákonů a věnují se spiritualitě.

Ať již učí o penězích nebo koučinku nebo sebelásce, všichni do jednoho pochopili, že bez pochopení a využití vesmírných zákonů a změnou našeho vnitřního světa, se ve vněšjím světě nikdy nic změnit nemůže.

Dodnes mě nepřestává překvapovat, kolik lidí, kteří učí věci, které se zdají jako materiální a pozemské, se věnuje spiritualitě. Můj poslední projekt se týkal kindle ebooku na Amazonu. Než jsem se do projektu pustila, koupila jsem si online kurz, který se věnuje právě tomuto tématu, tedy jak na Amazono uveřejnit a prodávat kindle eBooky. Bez přípravy se většinou do ničeho nevrhám. Navíc miluju vzdělávání a tak často využívám nejrůznějších zahrančních kurzů, díky kterým si neustále rozšiřuji obzory, což doporučuji i vám. Život je o učení.

Ten kurz mě nesmírně bavil a ve chvílích, kdy na mne padalo příliš mnoho práce, která mě sice baví, ale někdy je toho moc, mi dodával novou energii. Pak jsem najednou tvůrce kurzu viděla ve videu, kde mluví o zákonu přitažlivosti a jeho využití a musela jsem se smát. Samozřejmě, že ano.
Ten muž je úspěšný, a tak je jasné, že využívá zákon přitažlivosti. To dá přeci rozum.

No a pak přišla moje druhá etapa v podnikání. Tou byla velká nespokojenost v mém posledním zaměstnání. Přiznám se, dělala jsem ho jenom proto, že jsem se musela nějak živit a mé podnikání bylo v začátcích. Pracovala jsem 18 h denně. Přes den v zaměstnání, které mě ždímalo a po večerech na svém vzdělávání, rozšiřování mých znalsotí a dovedností, vytváření webů, komunikace s mými klienty a čtenáři, studium koučinku, atd.

Tehdy jsem zažila i ne pěkný zánět šlach, kdy jsem dva měsíce nemohla skoro nic dělat, hlavně ne na počítači. To byly další impulsy, proč v práci skončit. Podnikání se začalo rozjíždět, začalo se objevovat stále více klientů na koučink. A v práci to bylo horší a horší.

Každé ráno jsem se motivovala, abych do práce vůbec dojela. Po první hodině v práci jsem měla pocit, že se na někoho vrhnu a uškrtím ho/jí nebo se zblázním já. Tak zlé to bylo. Proč?

Moje duše mě volala k mému poslání. Dobře věděla, proč jsem tady a co jsem sem přišla dělat.

To prostředí nebylo pro mne, kolegové pro mne byli jako z jiné planety a já pro ně, negativismus a sexuální harašení na pracovišti se jim zdálo normální, mně ne. Jsou věci, ve kterých jsem velmi zásadová a řekla bych konzervativní. Nemám problém odpálit sexuální narážky a dřív mi asi ani nevadily. Nicméně s přibývajícím věkem na to prostě nejsem stavěná a když má někdo podobné narážky a je mu pětačtyřicet, pak mám pocit, že má zastydlou pubertu nebo má málo sexu s manželkou :-). V obou případech je to jeho problém a mě to obtěžuje.

To vše vedlo k mému rozhodnutí skočit do podnikání rovnýma nohama a prostě nechat vesmírný proud, aby se postaral o vše ostatní.

A ono to vyšlo. Překonat strach by možná bylo těžké, kdybych nebyla vybičována tou nechutí chodit do tohoto zaměstnání a stýkat se s lidma, kteří byli někde jinde než já. Když kolegyně „manažerky“ jedna druhou během meetingu očastovaly slovy krávo (oběma přes čtyřicet) a smály se tomu, měla jsem pocit, že jsem opravdu na jiné planetě a musím rychle pryč. Já podobnému oslovování prostě nerozumím a ani nechci. Říci, že jsem tehdy byla v šoku, by bylo slabé slovo.

Vše zlé je pro něco dobré

Jak se říká, vše zlé je pro něco dobré. Je pravda, že kdyby se mi v zaměsntání líbilo a kolektiv by mi vyhovoval, asi bych dnes nepsala tento blog a seděla bych stále na té jedné a samé židli.

Proto již neberu nic v životě jako naprostou tragédii. Věci se dějí, aby vás posouvaly. I když se možná zdá, že se stalo něco strašného a váš život se řítí střemhlav do propasti, buďte si jistí, že je to jenom vaše duše a Vesmír, kteří vám chtějí pomoci probudit ve vás to, kým doopravdy jste a co vás udělá šťastnými.

Nemáme rádi změny, nikdo z nás. Jenže změna je život a ty změny jsou někdy opravdu nutné. My bychom je sami nikdy neudělali, a tak nám zdroj (Bůh) jako by podkopává nohy, abychom si už konečně uvědomili, že se musí něco změnit, abychom mohli být šťastní.

A jak jste na tom vy? Kde v životě se nacházíte?

Možná vás opustil partner, manžel nebo vás vyhodily z práce. Ať je to jak chce, je to jenom znamení, že na vás čeká něco mnohem lepšího. Jděte s proudem a nechte se unášet vesmírnou energií. Nemůže se vám nic stát. Vesmír ví moc dobře, co má dělat a ví to i vaše duše.

Vaše duše vám dává znamení, že je něco v nepořádku, právě ve chvíli, kdy cítíte nesmírnou bolest nebo pocit frustrace. Negativní pocity jsou jako navigační systém, který vám ukazuje, zda následujete své poslání a své štěstí a nebo jdete proti němu.

Důvěřujte samy sobě, své duši a vyššímu vedení a nemůže se stát nic špatného. Naopak, to volání a vedení vás vede domů.

Buď tou ženou, kterou si zasoužíš být a následuj své vnitřní volání, ať už to znamená opustit manžela, opustit práci a nebo se už rozloučit s těma ošoupanýma džínama, které se stejně za chvíli rozpadnou.

Mám Tě ráda.
Eva