Byl pozdní večer první máj …

Je prvního máje a tradičně se páry procházejí někde na louce nebo na jiném romantickém místě, v Praze se jdou projít třeba na Petřín, aby se mohly políbit pod rozkvetlou třešní.

No a pokud jako já pamatujete prvomájové průvody, tak se také dodnes shromažďují různé skupiny, většinou politické. V dnešní době už ale nejsou povinné jako kdysi májové průvody. I když jsem byla malá, pamatuji si, že to lidem ani moc nevadilo. Nás děti to bavilo, měly jsme svá mávátka a aspoň se něco dělo a dospělí si aspoň pokecali. Toho pána na pódiu na našem tehdy ještě šikmém fotbalovém hřišti nikdo moc neposlouchal.

První máj  je čas, kdy by člověk nechtěl být sám. Vždyť dokud nebyl sv.Valentýn, byl 1.máj jediným svátkem zamilovaných. Ale, co je špatného na tom být sám?

Ať už partnera máte nebo ne, dnes je první májový den, den lásky a den plný slunce.

Proč jej neprožít po svém? Nejenom partner vám může dopřát lásku a romantické chvíle, ale i vy sami si můžete užít nejenom tento den plnými doušky lásky a romantiky.

Je to neuvěřitelných 18 let, kdy jsem prožívala svoji první lásku, tedy první vztah. Bylo mi tehdy krásných 17 let a s mým prvním přítelem jsme se opravdu milovali.

Pamatuji si dodnes, jak si na diskotéce ve Sparingu u I.P.Pavlova napsal na ruku mé telefonní číslo, a pak se celou noc snažil, aby si jej omylem nesmazal. :-) To mi vyprávěl, až když jsme spolu začali chodit. Pak mi hned druhý den volal domů na pevnou, mobily jsme tenkrát ještě nikdo neměl. A tak se musel dostat přes moji maminku :-). Když jsem přišla k telefonu a on se představil, tak ze mně nevypadlo nic chytřejšího než: „To už voláš?.“ Následující 4 roky mi skoro vyčítal, že jsem tedy moc nadšená nebyla a přitom on se tak snažil, aby číslo neztratil, tedy nesmazal.

Byla to velká láska. Jako jedna z prvních ve své třídě na gymplu jsem měla frajera s fárem, jezdil tehdy starou 120. Mladší ročníky už možná ani nepamatují, přepichovou škodu 120 :-). Shodou okolností i mé první auto, které mi tehdy koupil právě první partner, byla 120. Co si budeme povídat, byla to popelnice bez serva a nedalo se s ní jezdit. Pár měsíců poté mí ji na poli vedle našich zrušil a bylo po mém prvním autě. :-) Ach, ty vzpomínky jsou stejně krásné a jsou věci, na které prostě nikdy nezapomenete. Jako na své první auto, je to přeci také první láska.

No a tady je to fáro, ve kterém jsem se se svým prvním klukem pyšně vozila a se kterým na mne čekával před Gymnáziem Opatov, což mi většina spolužaček doopravdy záviděla:

Byl jedním z prvních, který se mi snažil ukázat svoji lásku. Snažil se ke mně dostat blíž, dostat se do mého milujícího já a docela se mu to dařilo.

Ale jak může muž dlouhodobě milovat ženu, která se sama nemá ráda?

Jde to, ale jde to tak těžce, že muž po čase svůj boj vzdá a jde raději jinam.

A tak tento první muž, kterého jsem tehdy tolik milovala, zasadil do mého srdce jednu z prvních ran a po 4 letech odešel dál.

Jak se tak milující muž, který se kvůli ženě, tedy v tomto případě mladé dívce, přestěhuje z Prahy do malé vesnice, aby ji byl nablízku, změní zaměstnání, udělá prostě cokoli, najednou změní a opustí ji?

Jednoduše, tato dívka totiž neměla lásku sama pro sebe. Tato dívka moc toužila být milována a to především proto, protože v jejím srdce byl nedostatek lásky. Od mala se cítila nemilovaná a odstrčená.

Byla to chyba jejích rodičů? Možná trochu ano, ale ať už této nesebelásce rodiče malinko pomohou nebo ne, jenom my můžeme změnit tu bolest a nedostatek lásky, které ve svém srdci nosíme, a to mnohdy i řadu let.

Tato dívka se postupně měnila v ženu, ale s každým dalším milujícím mužem se celá situace opakovala. Tito muži, kteří ji tolik milovali, ji totiž lásku dávali a snažili se ji milovat a zahrnovat ji tím nejlepším, co dovedli. Její vnitřní svět byl ale plný bolesti a smutku, a tak tuto lásku z venčí sabotovala, odháněla tyto muže, vracela jim jejich lásku zpět, protože si s ní vlastně ani nevěděla rady.

Když nemilujete sami sebe tam uvnitř, pak nedokážete ani lásku přijímat zvenčí. Je to omyl, který sužuje tolik žen.

Hledají lásku u mužů a domáhají se jeich pozornosti, věrnosti, lásky, oddanosti. Samy sobě ale ubližují, jejich srdce jsou zavřená a i když se někdy na chvíli jako by otevřou, aby do něj vpustila nějakého muže, často se během prvního roku vztahu opět zavřou.

Ze strachu, že jim bude ublíženo a tento muž bude další, který jim ublíží a opustí je.

Tato sitauce se bude opakovat tak dlouho, až než žena pochopí, že láska nikdy nemůže přijít zvenčí, ale musí vyzařovat zevnitř. Ve chvíli, kdy to žena pochopí a začne v sobě probouzet svoji sebelásku, pak teprve se její vnější vztahy mohou změnit, a pak teprve může její srdce nejenom druhé milovat, ale také lásku přijímat.

Tou dobrou zprávou je, že nemusíte lásku hledat nikde venko a že vše, co ke změně potřebujete, je již uvnitř vás samotných.

Dopřejte si tento den jako první den lásky k sobě samé. Ať už jste ve šťastném vztahu, ne tak šťastném vztahu a nebo úplně samy. Tento den je dnem pro vás.

Dovolte si dát samy sobě ten dar a milovat se se vším všudy. Pootevřete ty vrátka k vašemu srdci a vstupte. Někdy je to strašidelné a můžeme se bát vejít tam, kde to vlastně vůbec neznáme, ale strach z neznáma je potřeba překonat, pak se teprve otevřou dveře k nepoznanému a zcela novému životu.

Jedno krásné čínské přísloví na závěr:

„Učitelé otevírají dveře, ale vkročit musíte vy sami.“

Posílám vám májovou pusu.

Mám vás ráda. Tebe, tebe i tebe tam vzadu :-)