Pravda neexistuje!

Pravda nebo lež? Anebo ještě něco jiného? Co je to pravda a opravdu je pravda pravdou? A čí je to pravda? Jeho? Vaše? Moje? Co je moje pravda, je i tvoje pravda? Nebo když je to tvoje pravda, pak to musí být pravda? Moje pravda? Budeme se hádat o tom, co je pravda a co je tedy lež? A kdo má teda vlastně pravdu? Já nebo on?

Minulý týden jsem měla koučink s jednou klientkou, která mě nejprve potěšila slovy: „Mně je jedno, kdo si co myslí. Já prostě říkám, co cítím.“ Možná to nejsou ta přesná slova, ale obsah je stejný. A moje duše se usmívala. Cítila jsem tu krásnou změnu. Byla jsem nadšená, jak se krásně nalaďuje na své já a cítí se tak dobře. Protože to, co si myslí ostatní je jen a jen jejich věc, ne naše. Vždy bychom měli být pravdiví sami k sobě, tedy být tím člověkem, kterým se cítíme být, kterým chceme být, bez ohledu na to, komu se to líbí nebo ne. Protože upřímně, vždycky se najde někdo, komu se nebudete líbit a kdo vám bude říkat, že jste sobečtí, protože děláte tohle anebo tamto. Snaha zavděčit se druhým, aby vás měli rádi a přijímali vás, viděli vás jako tu slušnou skvělou ženu, to je velmi vyčerpávající a nikdy nekončící boj se sebou samými a potlačováním toho, kým jste a kým být chcete.

Někde jsem četla titulek, který říkal, že by dnešní maminky měly své dcery učit říkat ne. A já se ze srdce zasmála a říkala si, to by měla číst moje maminka. Já totiž od velmi raných let velmi dobře říkala „Ne, nechci, ne, nebudu, ne!“. A moje maminka div nevyletěla z kůže. Vnímala to jako něco velmi špatného, ale bohužel mě nezměnila. Nebo bohudík?!

A já jsem vděčná tomu, kdo ve mně vytvořil tuto verzi, která když nechce, tak s ní nehne prostě nic a je jí naprosto šumák, co si kdo myslí nebo nemyslí, prostě NE!!! Ahhhh, není to krása říct ne a zůstat sama sebou, bez ohledu na to, co kdo říká a co si myslí?

Takže dámy, pokud něco dělat nechcete, řekněte ne. Je to vaše svaté právo a navíc si samy sebe budete vážit mnohem víc. I přesto, že se najde někdo, kdo vám řekne, jak jste sobecké a sebestředné. Buďte na to hrdé. Stát si za tím, kým jste, to není sebestředné, ale je to součástí přijetí té ženy, kterou jste. Je mnoho žen, které vám to budou závidět. Budou sice říkat ano, ale to já v jejich nitru bude trpět tím, že zase dělají něco, co neodpovídá tomu, kým jsou. Možná právě ony budou těmi, kteří vás budou pomlouvat. Neunesou vaši sílu a rozhodnutí být sama sebou. Nenechejte se zvyklat a buďte upřímné samy k sobě. Jen když přijmete sebe, může vás přijmout někdo druhý. A ten, kdo vás nepřijme, ale odsoudí, ten vás nemusí zajímat.

Snaha být tou hodnou holkou a zalíbit se všem, je problém mnohých žen. A mně je z toho smutno. I já se dřív snažila některým lidem zavděčit. Dnes to nedělám. Nemá to smysl. Zbytečně jsem si tak  přidělávala starosti a prohlubovala pocity nedostatečnosti.

Měl pravdu…

Ok, takže zpět k tématu o pravdě. Tato klientka pak během koučinku řekla něco velmi zajímavého. „Přítel mi řekl xxxx a měl pravdu.“

Tato jedna věta způsobila, že nyní píšu tyto řádky.

To moje „tato“ a „tyto“. :-) Opravdu jsem tou angličtinou zmatená, ale i to patří k mé současné osobnosti. A proto opět říkám ne, nebudu se měnit a budu tím, kým se cítím být a být chci, takže ta a toto a tamty. :-)

Ok, focus Eva, focus!!!!

Jde o to, že jedna pravda neexistuje. Existuje tolik pravd, kolik existuje lidí. Pravda se vždy odvíjí od člověka, který se na danou věc dívá a závisí na jeho zvycích a přesvědčení. Záleží na tom, čemu daný člověk věří a co on sám vnímá jako pravdu. Tím pádem nic není pravda. Rozhodně ne pravda pravdoucí. Proto se vlastně lidé hádají. Obhajují svoji pravdu. A přitom ve skutečnosti obhajují jen svůj systém přesvědčení. Což je jen myšlení, na které jsou zvyklí.

Naše pravda závisí na tom, o čem jsme přesvědčení!

Takže, když mi klientka řekla tuto větu, hned jsem jí odpověděla, že on neměl pravdu a vlastně je jedno, co řekl. Jen jí zrcadlil její pravdu, tedy to, co si sama myslí a o čem je přesvědčená. Druzí lidé kopírují vše, co je uložené uvnitř vás.

Proto ve chvíli, kdy vám říkají pravdu, tak to není ani tak jejich pravda jako vaše pravda. To, že s nimi souhlasíte, jen potvrzuje vaše přesvědčení o této pravdě. Není to o nich a o tom, že vidí víc než vy, ale pouze vám zrcadlí, co se děje uvnitř vás.

Někdy se stane, že nás ten druhý touto pravdou rozhodí. Čím to je, že někdy tomu druhému slepě věříme a jindy nás ta jeho pravda docela zasáhne a nevíme, co si máme myslet.

Ok, pojďme se podívat na tento příklad.

SITUACE Č.1:

Klientka věří tomu, co jí partner řekl. Tedy ve chvíli, kdy on tuto pravdu řekne, tak jí věří, možná jí to není příjemné, protože o tom dosud nepřemýšlela, takže jí jeho slova rozhodí anebo naštvou, ale později, když se nad tím zamyslí, tak shledá jeho slova pravdivými. Proč? Protože je to něco, čemu ona sama věří. On jí právě zrcadlil její přesvědčení o sobě samé. Díky němu si toto přesvědčení uvědomila. Tedy jí neřekl pravdu, ale jen potvrdil, co sama cítí.

SITUACE Č.2:

A pak máme situaci, kdy jí partner řekne ta samá slova. A ona se rozčílí, protože to je naprostá hovadina. Tohle já nejsem. To je lež. V tu chvíli říkáte, že je vaše pravda přesný opak. Jenže vaše rozčílení značí, že si nejste až tak jistá. Opět je to v pořádku. Ten druhý vám jen ukazuje, co je uvnitř vás. V tuto chvíli to ale nevidíte, dané přesvědčení je ve vás skryté. Já věřím tomu, že to rozčílení značí rozkol. Cítíte se být někým jiným, než vám ten druhý říká, ale pouze na vědomé úrovni. Podvědomí ale říká něco jiného.

Pokud je to ročílení na minutu dvě a vy se vycentrujete, tak vám ten druhý může pomoci ujasnit si, kým jste a kým ne, takže vaše relativně rychlé uklidnění dle mého názoru značí, že jste přesvědčená o přesném opaku, ale možná to přesvědčení není až tak silné. Je-li vaše rozčílení velké, pak vám ten druhý jen zrcadlí, co je uloženo ve vašem podvědomí. Rozčilujete se, protože vaše duše je milující a pozitivní a vy chcete být přesně taková i na úrovni vaší osobnosti. Jenže ve vašem podvědomí je v tuto chvíli program, který vám tvrdí něco jiného. A tento člověk vám ten program odkryl. Což se vám nelíbí. To je důvod, proč cítíme nepříjemný pocit.

To přeci nejsem já, já jsem milující, říká vaše duše. Jinými slovy, taková chci být a chci se tak cítit, chci, aby mě tak vnímali i jiní. Jakto že mi tedy tento člověk říká něco jiného?

Jsme-li odpojeni od své duše, pak necítíme lásku k sobě samým.

Cílem programu Bohyně lásky není ani tak naučit ženy něco nového. Jako spíš odnaučit je vše, co přijaly jako pravdivé. Odstranit všechny ty vrstvy nedostatečnosti a nelásky, které jim říkají, že nejsou dost dobré a hodné lásky. Díky jednotlivým krokům se ženy „učí“ sebelásce tím, že se začínají spojovat se svojí duší, která je vidí jako milující a krásné bytosti, protože takové doopravdy jsou.

Bohyně je jednoduše ta žena, která je spojená sama se sebou, tedy se svým větším já, tou energií, kterou někteří nazývají duše.

Konkrétní příklad:

Přítel vám řekne, že jste chladná. V první chvíli vás to zaskočí, to je normální reakce lidí, kteří cítí. Tedy všech lidí, protože od toho jsme lidé, cítíme. Navíc taková slova člověk asi nečeká.

V druhém okamžiku, kdy se vycentrováváte, to děláte automaticky, aspoň většina z vás, začnete cítit, že je to blbost, a tedy se uklidníte. Protože cítíte něco jiného, cítíte, že nemá pravdu. Vy nejste chladná. To, že jste se naštvala značí, že jste sice více přesvědčena o tom, že nejste chladná, ale je tam nějaký možná jen malý strach, který říká, co kdyby mě někdo vnímal jako chladnou. Protože pokud by tam nic takového nebylo, tak to s vámi nic moc neudělá. V takovém případě nebudete chápat, proč vám to ten člověk vůbec říká. Vždyť je to blbost.

Ale protože jste se rychle uklidnila a dostala do pocitu, je mi to fuk, nemá pravdu, tak ten strach nemůže být zase tak velký.

Ve chvíli, kdy jste vyletěla do povětří celá naštvaná, co si to dovoluje vám říkat, že jste chladná a ten pocit během relativně krátké doby nevyprchá, tedy třeba 5 min, pak je to známkou toho, že odkryl váš možná velmi hluboko ukrytý strach, že jste chladná anebo spíš, že vás tak lidé mohou vnímat. Možná vám to někdo řekl v minulosti nebo se vaše srdce zavřelo s minulým vztahem a tento člověk svými slovy otevřel vaše rány. Ten důvod není v tuhle chvíli důležitý, ale váš partner vám pomohl odkrýt skrytý strach, a tedy přesvědčení, jenž je uloženo hluboko uvnitř vás.

Co s tím uděláte, to je na vás. Nemusíte dělat nic, pokud nebudete chtít. Anebo se můžete zamyslet nad otázkami:

„Co se ve mně děje?“

„Opravdu jsem chladná?“

„Jsem uzavřená?“

„Čeho se bojím?“

„Co s tím mohu udělat?“

Možná jste to slýchala od bývalého partnera a ta bolest je ve vás stále uložená. Tento další člověk jen otevřel něco, co vás dosud bolí. Všichni máme relativně hodně podobných bolestí a ran, o kterých často nemáme ani potuchy.

No a pak nastane situace, kdy vám ten druhý řekne, že jste chladná a s vámi to nic neudělá. V tom případě zůstáváte ve své pravdě, že je to nesmysl a jeho slova přejdete, jako by snad ani nic neřekl. Zde bychom mohli filosofovat dál a přemýšlet o tom, proč se vám vůbec taková situace na plátně života zobrazila. Ale já věřím, že máte spoustu jiné práce na sobě, než řešit každou maličkost.

Můžeme se bavit o tom, že je to teď jeho starost a jeho nějaký problém a ne váš, protože u vás žádná emoce nevznikla. Mohli bychom dál rozebírat, že tam přeci něco ve vás být musí. Ale to už opravdu značí spíš to, že máte až moc času a rozebíráte naprosto všechno a tady už bych se přikláněla k názoru, že jste se do vnitřní práce zabořili tak, že vaše mysl chce pořád něco řešit, a to už ani není zdravé. :-)

Potřebujete taky čas si ten krásný život užívat, že??? Tak dejte stopku svému nekonečnému myšlení a zkuste na chvíli vypnout. Nebo vám život uteče mezi prsty, protože budete neustále řešit, kdo vám co zrcadlí anebo nezrcadlí.

Vypněte ten čudlík ve své hlavě!

Vždy platí, silná emoce, která mě ovlivňuje, jdu a řeším ji, přepisuji a měním. Vše ostatní, jdu si radši užít procházku a vypínám mozek. A jestli jste ještě nenašli ten čudlík, kde se to vypíná, tak ten je v přítomném okamžiku. :-) Vy se smějete, ale já dostávám velmi často otázku tohoto typu: „No, víte, já bych si přála nějak ten svůj mozek vypnout, abych aspoň na chvíli na nic nemyslela.“ Jenže to dost dobře nejde.

Svoji mysl vypnete tím, že se plně věnujete tomu, co přávě teď děláte. Jak vypadá vaše procházka lesem? Procházíte se a užíváte si ten klid a pohodu, která tady panuje anebo jdete lesem, abyste přemýšleli o tom, jak vás bývalý partner zranil nebo o tom, jak nevíte, z čeho zaplatíte příští měsíc všechny ty účtenky? Jdete lesem! Žijte teď a užijte si ten les, to jehličí, ten nádherný zvuk přírody, to ticho a ten klid, šumění stromů.

Co kdybyste zítra na procházku lesem jít nemohli? Už nikdy! Máte pocit, že je to nesmysl? Můj otec nemůže chodit. Vždy když ho vidím, uvědomím si, jak je život krátký a pomíjivý. Než se nadějeme, bude konec. Užívejte si teď, co nejvíc to jde, protože nikdo nevíme, co bude zítra. Můžeme být zdraví až do konce svých dní anebo přijde den, kdy pro nás nebude možné projít se lesem a užít si tu nádheru. Nechte teď všechny starosti být a buďte tady a teď. Jinak si nikdy neužijete nic. Ve chvíli, kdy si neumíte užít to, co máte teď, pak si to neužijete ani ve chvíli, kdy budete mít mnohem víc.

Jak děláme jednu věc, tak děláme všechno.

Druhý způsob, jak utišit přetíženou mysl, je něco, co „nutím“ dělat všechny své klienty. Meditujte. Nemůžete svoji mysl zcela vypnout, ale můžete ji zklidnit a myšlenky v ní zpomalit. V tom vám meditace pomůže. Žádný učený z nebe nespadl, proto jděte a procvičujte, jen tak se naučíte ovládat svoji mysl, místo aby ona ovládala vás!

Ok a já jdu meditovat.

Happy manifesting :-)

Eva