Naše ego a proč byste za něj měli být vděční

Náhody neexistují, vše je výsledkem našich myšlenek a pocitů. VŠECHNO.

Pro někoho zcela zřejmá věc, pro jiného hmm řekněme ne zrovna příjemné zjištění.

Ano, někdy je opravdu těžké toto přijmout a i pochopit. I já si někdy říkám: „Proč, proč já, co se to pro Boha děje???“

Jenže vždy, když se trochu zklidním, dojdu k tomu samému. To je jen odraz mého já. Tedy mých myšlenek a pocitů. To jsou jen myšlenky, které se nahromadily za určitou dobu. To je jen lekce, kterou dostávám. To je jen zrcadlo, které mi ukazuje, kde musím pohnout s energií nebo kde se mám posílit.

Tady ale pozor, nebavíme se o tom, že je něco vaše chyba, ale jenom o tom, že máte třeba negativní myšlenky. Něco ve vašem životě je třeba nyní těžší, a pak se objeví někdo, kdo udělá něco nepříjemného a negativního. Jenže to neznamená, že vám hned zrcadlí něco, co máte zahojit, nějakou vaši neduhu.

Klidně se může objevit jenom jako výsledek vašeho negativního myšlení, které se týkalo úplně jiné oblasti vašeho života a jediné, co vám to značí je, že jste sklouzli do negativních pocitů a myšlenek. Tedy si začnete přitahovat „blbce“, jak říká někdo mně velmi blízký. A nebo jak říkám já, začnete si přitahovat negativní zkušenost, ve které vám tento člověk ukáže svoji negativní tvář.

Dnes jsem mluvila s klientkou a bavily jsme se o změně. Říkala jsem jí, že změnit se dá opravdu cokoli. Naprosto všechno se dá přepsat, změnit, posunout. To je pravda.

ALE…

Jenže to neznamená, že je to něco lehkého. Každý máme ego a do jisté míry jej potřebujeme. Jak byste chtěli nastavovat hranice a být silní, rozhodní a sebevědomí, kdybyste neměli ego? Kdybyste dovolili každému, aby si dělal, co chce a kdy chce?

I s tím jsem se nedávno setkala, když mi čtenářka napsala, že mám ego. A já říkám, ano, mám. Mám se ráda, mám své hranice a nejsem zastáncem a propagátorem toho, že máme druhým ve všem vyhovět. I já se to musela naučit a i já si někdy musím připomenout: „Nedělej to, nemůžeš se rozkrájet pro druhé.“ To je typické především pro nás ženy. Snažíme se neustále vyjít každému vstříc, a pak jsme unavené, vysáté a podrážděné a není se čemu divit.

Takže dámy, EGO je zapotřebí, odlišuje vás od ostatních, ale hlavně vám pomáhá nastavit hranice a jestliže se milujete, pak hranice mít musíte. V programu Bohyně lásky je nastavování hranic součástí první lekce. Já sama když někomu přestanu důvěřovat, tak zavírám a odcházím. Pokud jde o business, pak jsem ještě pevnější. V osobních vztazích dokážu spíš přejít k tomu, že se jdu ponořit do sebe. U klientů taktéž dokážu spíš zavírat oči a hledat v sobě. Jenže i já jsem z masa a kostí a mám tedy své přednosti i nedostatky, to je jedna věc. A navíc jako sebevědomá bytost nenechám druhé, aby mě válcovali. Pokud si názorově nesedneme nebo v tom druhém nevidím to, co považuji za důležité, pak nemá cenu ztrácet čas a zbytečně se rozčilovat a tím přicházet o energii.

Vždy je zapotřebí si rozmyslet, zda je pro vás tento vztah důležitý a „chyby“ toho druhého tak rozčilující, že je nedokážete dál přehlížet nebo zda je pro vás tento člověk důležitý a vnímáte potřebu zapracovat na sobě, aby se vztah dál vyvíjel a vy jste tu společnou řeč našli. Pokud je vám názorově a postoji tento člověk podobný, pak si jistě najdete čas posouvat svoji energii a pracovat na svém egu. Jenže to nemůžete dělat se všemi, protože to byste pak dovolovali ostatním, aby jejich ego určovalo váš život a tedy kde je vaše sebeláska?

Fajn, mám ego, vy taky a je to ok.

Někdy je ale dobré nechat své ego spát

Jenže jakmile řeknu, dá se změnit všechno, pak jedině v případě, že dovolíte svému egu, abyste druhému odpustili a nebo jej viděli v jiném světle. Pokud nenecháte své ego nikdy malinko si odpočinout, pak vám zničí nejeden vztah a hlavně vám bude neustále kecat do toho, že chyba je zaručeně v tom druhém. A ne vždycky je toto přínosem.

Mám své ego a díky němu jsem ještě při smyslech, jinak bych pracovala snad 24h denně, abych vyšla vstříc každému, kdo si zrovna zamane. Jenže i já musím často své ego utišit, abych mohla odpustit lidem, kteří mi ublížili, kteří udělali něco, co já považuji za neslušné, nevhodné, nekorektní či dokonce nenávistné. I s tím jsem se setkala. Ale odpustit a zapomenout musíte i malá nedorozumění, jenom pak můžete tento vztah zachovat a to tím, že ihned přepíšete svoji zkušenost. A opět platí, že to není možné dělat s každým, protože byste pak nedělali nic jiného, než seděli, meditovali a každému odpouštěli, což by byla práce na 24h denně a 7 dní v týdnu.

A řeknu vám zcela upřímně  NENÍ TO SRANDA A NENÍ TO JEDNODUCHÉ. Mé ego v tu chvíli křičí: „To ona, jak se takhle může chovat, to on, co si to sakra dovoluje???“

Jenže já jsem člověk svobodný,  mám svobodnou vůli a v každé minutě svého života se svobodně rozhoduji. O tom totiž svobodná vůle je. Rozhoduji se, zda budu oplácet stejnou měrou a budu vyznávat heslo oko za oko a zub za zub a nebo v danou chvíli rozpustím své ego v lásce a odpustím člověku, který mi ublížil, podvedl mě nebo udělal cokoli jiného, co já osobně považuji za špatné.

Opravdu existuje objektivita?

Můžeme se bavit o objektivnosti. Abych byla konkrétní, nedávno mi jedna čtenářka napsala, že mé články se nedají číst, není jim rozumět a jsou plné gramatických chyb. Chápe, že moje angličtina má asi vliv na moji češtinu, ale to, co uveřejňuju je prý, cituji „tristní“. Přiznám se, že asi nejsem až takový intelektuál a toto slovo neznám, musela jsem si jej vyhledat ve slovníku cizích slov :-).

Dokonce mi nabízela své služby, že mi bude články opravovat. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to není možné, protože to by pak nebyly moje články, protože já píšu tak, jak mi zrovna proudí myšlenky. Prostě mám myšlenku, sednu a jedu, tedy píšu. Nepřemýšlím o tom do detailů, neřeším, jestli někde je nějaká menší gramatická chyba. Nebo jestli to zní stoprocentně česky, prostě mé články odráží to, kým jsem ve svém nitru, jak mluvím, jak myslím, atd.

Kdybych nad nimi příliš přemýšlela a nebo mi je dokonce někdo měnil, aby zněly skvěle česky, pak by to už asi nebyly moje články, ale někoho jiného a ani bych je nemohla publikovat tak často. Možná by ani nevznikly. Nebyl by na to čas. Také jsem se jí psala, že mnoho lidí má mé články a styl mého psaní rádo a navíc i mně se to takto líbí a web je můj soukromý, i když si jej může přečíst kdokoli. Je na každém, zda si mé články přečte a nebo si řekne, že je to blbost a chyba za chybou a odejde. Je to opět svobodná vůle každého, kdo na můj web přijde. A moje svobodná vůle je zveřejňovat mé myšlenky, tak jak mi proudí, ať už znějí spíš česko-anglicky nebo jakkoli jinak. Takže díky této mé zkušenosti se krásně podíváme na mé ego a proč si jej ponechám.

Odpovědí bylo, že nejsem objektivní a to je přesně důvod, proč to nyní zmiňuji. Podle mého názoru čistá objektivita neexistuje. Vždy jsme ovlivněni subjektivním názorem. Takže můj subjektivní názor je, že je naprosto v pořádku psát články i s občasnými překlepy a nedokonalou gramatikou. Navíc propaguji a hlásám nedokonalost, tak se přeci nebudu snažit být dokonalá a perfektní, to nedává smysl. V nedokonalosti je krása. Také každý článek čtu a edituju tolikrát, až mám někdy pocit, že zešílím. Že bych tedy nedávala článkům dostatek času, pozornosti a lásky, to se říci nedá. Slečna má subjektivní názor, že takové články jsou tristní a neměla bych je ani vypustit. A teď mi někdo vysvětlete, kde je objektivita? Mám pravdu já a nebo ona? A zde se dostává do hry naše ego.

Dle mého názoru se to nedá vůbec vyhodnotit. Pokud pro mne bude důležité, aby byl článek dokonalý a rozuměl mu naprosto každý (čehož stejně nelze docílit), pak se přikloním k subjektivnímu názoru slečny. Jestliže je pro mne důležitý obsah sdělení a navíc se mi tyto články budou líbit a já osobně je budu chápat, pak se přikloním k mému subjektivnímu názoru.

To, že mám problém s psaním dlouhých souvětí vím, skutečnost, že nevím, kde přesně ve větě dát čárku, s tím jsem také srozuměna. Trápí mě to? Ne.  Řeším, zda mě to činí méně inteligentní? Ne. Vadí mi, že se najde někdo, komu se to  nebude líbit? Upřímně? Je mi to fuk. Mám v životě jiné preference, než se zalíbit každému. Probudí se v té chvíli moje ego? To si pište, že ano!!! Pomáhá mi být sama sebou a dělat svoji práci tak, aby měla můj jedinečný podpis. A jestliže k tomu patří, že jsou moje články a mluva specifické a ne pro každého, pak je to tak správně. Těch lidí, co píší o zákonu přitažlivosti nebo mysli je spousta, každý ale máme svůj styl psaní a tedy i své publikum. To je ostatně věta, kterou jsem si tak trochu půjčila od své skvělé asistentky Petry. I když ji přepisuji svými slovy.

Stojím si za svým proto, že jsem namyšlená? Možná pro někoho ano. Z mého pohledu jsou takovéto věci malicherné a nepodstatné a prostě na ně nemám a ani nechci mít čas. Raději jej věnuji do psaní a soustředění se na obsah sdělení. Navíc psaní blogu je moje záliba, dělá mě to šťastnou, naplňuje mě to, a proto to dělám a píšu, jak často jen můžu. Píšu pro radost, i když to není perfektní, tak to dělám s nadšením sobě vlastním.

Když jsem napsala prvních pár článků, měla jsem pocit, že píšu pro sebe, jsou naprosto strašné a nikdo to nikdy nebude číst. A hleďme, někdo to čte. Tedy má smysl psát blog, i když je moje mluva zřejmě velmi specifická, což si já opravdu neuvědomuji, protože tak, jak píšu, tak i mluvím. :-) A i Petra mi potvrdila, že můj styl psaní opravdu je velmi specifický a odlišný. Jenže to nezměním, i kdybych chtěla. A já NECHCI! :-)

A nyní přesně, jak psala slečna, mluví moje ego a já jsem za to ráda. Doslova mi napsala: „koukám, že i kouč má ego“. A já si jen říkala, to je stejné jako bych řekla doktorovi: „Koukám, že i doktor může být nemocný. “

Kdybych jej neměla, pak bych si nechala kafrat (pardón) do toho, jak píšu a nebyl by to už vůbec můj článek, ale něčí jiný. Pak bych možná ani články psát nemusela a rovnou si na toho mohla někoho najmout. A zde krásně mluví moje ego, které si říká: „Budu si to dělat tak, jak budu chtít.“

Jak mě může moje ego brzdit?

Druhou věcí je ego, které mi škodí. Tedy to, které mi nedovolí změnit tuto negativní zkušenost na pozitivní a s tím již pracuji aktivně.

Jak? Přepisuji. Vše, co v nás vyvolává nepříjemný pocit, i kdyby to bylo jenom: „Ježíši, já nechci nic opravovat, jaké tristní?“, což jsem cítila já. Tento pocit je zapotřebí přepsat. Když to neuděláme, tak se objeví někdo další a třeba to bude horší. Když ale tento pocit a tu celou situaci přepíšeme, pak i kdyby přišlo něco podobného, ten pocit, který v nás ta nová situace vyvolá, bude slabší.

Hlavně tím zastavíme možné zacyklení v negativním pocitu. To by mohlo vypadat třeba: „Já se těm lidem nikdy nezavděčím. Vždycky se najde někdo,….“ a jakmile začnu takto cyklit, pak se určitě někdo najde, protože si vlastně začínám afirmovat, že vždycky někdo je, komu se to nebude líbit. Vidíte, kam taková malichernost může vést? Jedna věc je povznést se nad danou událostí, jenže až ta vnitřní práce, tedy odpuštění, přepsání, tedy zapomenutí celé té situace a vytvoření nové, nám zajistí, že těch lidí nebude najednou pět.

To platí u všech situací, které jsou nám nepříjemné. A zase, je jasné, že to nebudete dělat vždycky a se vším, ale jsou oblasti, jako vztahy s blízkými nebo třeba s klienty, kdy si nechcete do své budoucnosti brát pocit křivdy, ublížení nebo dokonce něčeho horšího.

Někdy stačí, když tomu člověku odpustíme, k tomu využívám ho’oponopono.

Před asi rokem se mi to stalo s klientkou, která využila mých služeb, druhou splátku ale neuhradila a vypadalo to, že ani nechce. Zde se do mé mysli začaly vkrádat domněnky, protože zda to tak bylo a nebo to byl jen můj pocit, to se nedá tak lehce určit. Bylo těžké překousnout toto své ego, pocit rozhořčení tam samozřejmě u mě byl, ale přesto jsem zahájila čištění díky ho’oponopono. Co nastalo bylo krásné, klientka službu uhradila a ještě se mi omluvila.

Já si nepředstavovala ani tak omluvu jako pročištění tohoto mého negativního pocitu. Upřímně jsem ani nečekala, že službu uhradí. Bojovala jsem sama se sebou. Mohla bych se s ní třeba soudit, ale věděla jsem, že takové věci dělat nechci, zároveň jsem ale cítila křivdu, službu využila. A co tedy s tím? Ho’oponopono a představivost, že je vše v pořádku, mě zachránily. Pročistily moji mysl a ušetřily mi starosti a nervy.

Závěrem

Existuje dobré a špatné ego. To dobré ego je vaše identita, vaše já, díky němuž máte své hranice, sebevědomí nebo-li uvědomění si sebe samé, a také svoji vnitřní hodnotu, tedy jedinečnost. A to špatné ego je to, které vám může zásadně bránit v přepisu negativních událostí a zkušeností, které prostě nechcete v budoucnu zažívat. S tím druhým je dobré pracovat. Buď odpuštěním danému člověku či situaci a nebo celkovým přepsáním, tedy tu situaci vidíte jinak. Ne tak, jak se stala, ale jak byste chtěli, aby se stala. A nejlepší je tyto dvě techniky zkombinovat.

Věřím, že jste si udělali vlastní závěry a pochopili, že mít ego je vlastně nezbytné.

Přepisujte vše, co můžete, odpouštějte často, ale zároveň mějte své hranice. Jenom tak si budete moci vážit sami sebe.

Happy manifesting :-)