Kdy je ten správný věk na mateřství?

Kdy jindy napsat tento článek, než v době, kdy jsem opět o ten jeden kalendářní rok starší. Často na mě lidé doslova otevřou pusu dokořán, když zjistí, kolik mi je. Následuje sdělení, že to jsem šťastný člověk, když vypadám tak mladě. Pak jsou lidé, kteří jsou o dva roky starší a najednou mají pocit, že jsou velmi staří a zkušení. To já přeci jejich starosti a problémy nemohu chápat, když ještě nemám děti. Blablabla. Také existují lidé, kteří rádi zdůrazňují mé mládí, jako by mi bylo dvacet a to jenom proto, že vypadám na pětadvacet. Říká se, že věk záleží vždy na tom, jak se cítíme. A já s tím plně souhlasím. Jenže skutečnost, že vypadáte o deset let méně neznamená, že se tak i cítíte. Já jsem se vždy cítila na svůj věk a v těch dvaceti a pětadvaceti jsem se často cítila mnohem starší. Vlastně jsem se vždycky cítila starší než moji vrstevníci.

Paradoxně se dá říci, že se můj vzhled zastavil někde ve dvaceti, a tak je někdy těžké vypadat tak mladě, ale cítit se na svůj věk a nebo dokonce na víc. Lidé, kteří toto nazažijí, tak nechápou. Není vždycky příjemné, když vám nadbíhá mladík, který by mohl být vaším synem a vy jste ani na mladší nikdy nebyla. :-) Často se směju, že asi ještě nejsem tak stará, abych byla na mladší. Omlouvám se, pokud máte někdo mladšího partnera.

Sama jsem před pár lety podporovala kamarádku, která se zakoukala do mladšího muže, což si já nedovedu představit. Zatím. Dokonce jsem jí dělala terapii a úspěšně. Protože chvíli na to se dali dohromady a dnes mají zdravou holčičku. Jsem za ní moc vděčná. Setkala se samozřejmě s nelibostí svého okolí. Což zažije každý, kdo prochází něčím, co se většině lidí kolem zdá nenormální. Vlastně je to jenom mimo jejich zónu zvyku.

I já jsem to nechápala, ale snažila jsem se chápat jí a věděla jsem, že já nejsem ona a ona není já. Říkala jsem jí tehdy, že je to její život, a pokud to tak cítí, ať do toho jde a kašle na to, co kdo říká. Moji radu si očividně vzala k srdci. Nikdo vám nemůže říkat, co pro vás je dobré a co není. To víte jenom vy. A stejně tak, kdy se rozhodnete mít miminko, je jenom na vás. Někdy se ale život semele tak, že si vlastně ani tolik vybírat nemůžete.

Jak stará je vaše duše?

Dobrá, takže vypadám o deset let mladší, ale cítím se na svůj skutečný věk. Čím to je, že se někdo cítí mladší a někdo jiný mnohem starší? Určitě to souvisí s mnoha věcmi. Například, co člověk v životě prožije, jaký je, v jakém prostředí vyrůstá a nebo se pohybuje, atd. Dřív jsem si myslela, že se cítím starší než jsem proto, že mám starší rodiče a sourozence. Jsem tedy vychovávána jinak než spousta mých vrstevníků. Dnes ale cítím, že je to určitě pravda a prostředí, ve kterém vyrůstáme, nás velmi ovlivní i v tom, jak dospěle nebo vážně se cítíme. Navíc dnes ale silně vnímám, že jsem stará duše. Nebo starší. Mám dokonce pocit, že je moje duše starší než hodně členů mé rodiny.

V květnu proběhne kurz Přitáhněte si ideálního partnera, kde si účastníci uvědomí, že je potřeba se rozhodnout nejenom o tom, jaký jejich partner bude člověk a jaký bude vztah s ním, ale také, zda má být jeho duše starší, mladší a nebo stejně stará.

Starší duše je naším učitelem, je spirituálně mnohem dál než my. Je to proto, že má za sebou již více poznání a je probuzenější než my, a proto se od ní máme co učit. Mladší duše je naším žákem. To my jsme těmi, kdo jí dává možnost spirituálně růst. A u stejně staré duše jsme my tím učitelem, ale i žákem.

To, že jsem starší duše, jsem začala cítit až s mým spirituálním probouzením před pár lety. Začala jsem se totiž ptát. Jak to, že jsem se vždycky tak nějak vymykala ze své rodiny? Jak to, že jsem do své rodiny nikdy zcela nezapadla a jak to, že jsem do jisté míry moudřejší než lidi, kteří jsou o dost starší než já? Proč jsem se vždycky cítila starší než moji vrstevníci a proč se i dnes cítím tak nějak dál? Proč si moje duše vybrala roli učitele a vedení dalších lidí?

Dnes beru lekce, které jsem dostala jako zásadní pro moje vzpomínání. Začala jsem si uvědomovat, kdo vlastně jsem a co jsem sem přišla dělat. To bych bez těchto zkušeností a lekcí nevěděla. Jsou ale lidé, kteří dostanou spoustu lekcí, a přesto si z nich nic moc nevezmou. Věřím tomu, že je to proto, že se jedná o relativně mladé duše.

Proč se žena najednou zblázní a chce děti?

Ale dnes jsem se chtěla zabývat otázkou věku a mateřství. Když jsem před cca deseti lety prohlásila větu: „Já a děti? Jo, ale až tak za deset let.“, vůbec jsem netušila, že předurčuji svoji budoucnost. Pro moji rodinu je mít rodinu a děti základem kvalitního života a dalo by se říci, že je to všechno, co potřebujete mít, abyste byli dostateční. Jenže já mám ráda svobodu. To není ten důvod, proč ještě děti nemám. Sama nevím, co je přesně ten důvod. Jenom vím, že se vše tak nějak zpozdilo, aniž bych to chtěla. Tedy alespoň vědomě ne.

Ale co vím bezpečně je, že ten tlak mé rodiny byl prostě nesnesitelný. Jediné, co jsem od svých asi dvaceti let slýchala bylo slovo dítě a mateřství. Nejprve mě maminka tak nějak připravovala. Měla totiž plné ruce nucení a tlaku na sestru, které v té době táhlo ke třicítce, což už byla pro moji mamku katastrofa. Často jí předhazovala možné ženichy. Pamatuju si to dodnes, jak když k mamce přišel klient, už sestře pomalu domlouvala rande, aby nezůstala na ocet a dobře se vdala.

Myslím si, že i moji sestru tento tlak negativně ovlivnil, ale to není moje starost a možná se mýlím. Nicméně už tlak na sestru ovlivňoval i mě. Nechápala jsem to, ale upřímně jsem netušila, jak brzy poznám i já na své vlastní kůži, jaké to je. Maminka díky „práci“ na sestře, mě zatím nechávala být a jenom mě pomalu připravovala. Třeba slovy: „Tohle zaměstnání bys měla dělat, to je skvělé, až budeš mít děti.“, a podobně.

Pak jsem odjela do Londýna a chvíli to asi vypadalo, že se ani nikdy nevrátím. Maminka tím hodně trpěla. Já sama jsem nevěděla, jestli se někdy vrátím. Pak se ale můj tehdejší partnerský vztah začal hodně sypat a já měla pocit, že se v něm udusím. Moji rodiče najednou začali stárnout. Když jsem je vždy jednou za půl roku viděla, měla jsem pocit, že stárnou až moc rychle a začala jsem se bát, že odejdou a já si budu vyčítat život v jiné zemi. Rozpadající se vztah mi pomohl se rozhodnout a opustit nejenom partnera, ale i Londýn.

Návrat do Čech byl šok pro můj systém. Negativita, nepříjemnost, neochota a celková atmosféra v naší zemi mě první rok ničila, než jsem si na ní zase zvykla a zajela do původních kolejí. V Anglii jsem byla nesmírně svobodná a lidé jsou tam mnohem pozitivnější, milejší, servis úžasný, paní prodavačky se na vás usmívají. Už samotný návrat v letadle ve mně vyvolal hodně pochybností o správnosti mého rozhodnutí. První rok byl nesmírně těžký, ale zato jsem si snad nejvíc z mého celého života rozuměla s mamkou. Byly jsme jak dvě kamarádky, na což nikdy nezapomenu. To nám ale vydrželo jen asi rok, pak se náš vztah začal opět vracet do starých kolejí, do mých pocitů nesvobody a nutnosti oddanosti a poslušnosti. A zřejmě pocitů mé maminky o mé nevděčnosti a tvrdohlavosti. To jsou opět mé domněnky. Nevím, co mámě probíhalo hlavou. Přispěl k tomu i fakt, že jsem se vrátila pod tu samou střechu, sice do patra, kde jsem už mnoho let měla svůj byt, přesto ale do domu svých rodičů.

Opravdu se chceme vdát a mít děti a nebo je to z jiné hlavy?

Pak ale začal tlak na to, abych se usadila a měla děti. A to i v obdobích, kdy jsem byla sama.  Často jsem se ohrazovala slovy: „To si mám jako na čelo nalepit jsem sama a chci dítě, seznámíme se nebo co?“ Maminku to rozčilovalo a mě ještě víc. Zase jsem se začala cítit nesvobodná, pod tlakem a pod dohledem a s nemožností žít svůj život podle svých představ. Jako by mít rodinu a dítě bylo to jediné na světě, co mě může udělat šťastnou. Sice jsem i já sama vždy cítila, že jsem rodinný typ, přesto ten tlak ve mně způsoboval nechuť se kdykoli vdát a mít děti. Známým jsem na otázku rodiny a dětí odpovídala to samé: „Jo, chci, ale až tak za deset let.“ To mi došlo až před pár lety.

Vlastně jsem si předpověděla budoucnost. Opakování výroků je jako afirmování, ze kterého se časem stane přesvědčení. A přesvědčení mají sílu tvořit náš život, pokud je nezměníme. Věřila jsem tomu. Děti jsem vždy chtěla, ale díky tomu všemu, co se kolem mne dělo a díky mým neteřím a synovcům, kteří se pravidelně rodili od mých šesti let do mých asi dvaceti, jsem měla tu nejlepší antikoncepci na světě. Neustálou přítomnost dětí v nejrůznějším věku. To křičení, odmlouvání, prosazování svého, ty nervy na dranc mých sourozenců a rady mých rodičů, jak by měli nebo neměli vychovávat své děti, mě odpuzovali a já si vždy říkala, jenom to ne.

Když mi maminka začala dohazovat své klienty jako vhodné kandidáty na manžela a otce mých dětí, to byl už konec. Pak jsem se ale zamilovala a bylo to „zase špatně“. Máma docela dlouho nemohla skousnout, že má můj partner tmavou pleť. Ne proto, že je rasista. Znám mámu až moc dobře. Moji rodiče vždy přijímali kohokoli jsem přivedla domů. Ať už to byl kamarád nebo partner. Jenže moje mamka se vždy brání tomu, co nezná a chvíli jí trvá, než věci přijme, než si na ně zvykne. Což má spousta lidí a někdy i já sama. Po pár měsících si zvykla až tak moc, že mi neustále říkala, jestli jsem na něj hodná, protože on je tak moc hodný. :-) No prostě blázinec!

To, že vám je třicet neznamená, že jste na děti mentálně připravené

Jenže pak se stalo něco, co se bohužel stává hodně ženám. Přišla třicítka a pár měsíců po ní se můj mozek zbláznil. Začala jsem „chtít“ děti a rodinu a to tak, že jsem nedokázala myslet na nic jiného. Náš vztah začal dostávat první trhliny. Partner již jedno dítě z prvního manželství má a ten tlak byl prostě moc. Dokonce mě šokovala i moje máma, která mi jednoho dne při mém povídání o dětech řekla větu: „No já nevím, jestli jsi připravená na dítě, jsi taková nevyrovnaná.“ To už bylo na mne moc.

Nejdřív mi tolik let dělá ze života peklo, abych se usadila a když sama chci, tak mi řekne tohle? Jenže dneska vím proč, ona nereagovala na moje slova a ani to nebylo její přesvědčení, ale pouze reagovala na moji energii. A já dnes vím, že moje energie byla naprosto nevyrovnaná. Jenže když jste v tom „problému“ a někdo vám ve chvíli, kdy to sami necítíte jako problém, řekne takováto slova, tak vyletíte jako načasovaná bomba a pohádáte se. Bráníte se zuby nehty a vůbec vám nedochází, že ten druhý má pravdu.

Jste natolik zacyklení v daném problému, že nedokážete vystrčit hlavu ven, abyste si všimli toho, co se děje. Měla pravdu, což se projevilo několik let poté, kdy mě tato vnitřní nevyrovnanost a vnitřní boj semleli.

Jenže všechno má svůj důvod. A já se dnes cítím vnitřně silná a vyrovnaná a vím, že svému dítěti mám hodně co dát, což bych před těmi sedmi lety prostě neměla. Nejde o to hledat viníka, obviňovat své rodiče, protože mě tlačili a ani sebe, protože jsem to nezvládla a nebo nebyla připravená. Ale pochopit, že každé přání má období zrání.  A u každého je to období jinak dlouhé.

Věk ovlivňuje to, jak vnímáme svět kolem sebe

Když mi vloni na koučinku slečna o deset let mladší jak já oznámila, že nechce být starou matkou, a proto chce mít dítě do třiceti, tak jsem trochu zalapala po dechu a napadlo mě, tak co potom budu já, když po třicítce je žena starou matkou a já budu mít dítě tak před čtyřicítkou? :) Jenže pak jsem si jednak uvědomila to, že každý vidíme věci ze svého pohledu a je-li nám pětadvacet, často vnímáme lidi kolem čtyřicítky jako ty důchodce, kteří už sedí doma v papučích a na víc se nezmůžou. A ve čtyřiceti pak najednou máme pocit, že jsme vyzráli a život může konečně začít, protože v těch pětadvaceti jsme byli stále dítě, které řeší nesmysly.

Co tím chci říci je, že v každém věku se na svět díváme jinak. Neznamená to, že v pětadvaceti je člověk mimo, ale to, že za deset let uvidí své mladší já jako to mladé hloupé stvoření. A to samé uvidí člověk v pětačtyřiceti, když se podívá na své mladší já, když mu bývalo pětatřicet. :-) Ať se nám to líbí nebo ne, všichni stárneme a jenom někdo z nás moudří. Vždy se ale na mladší díváme trochu z patra, ať už si to přiznáváme a nebo ne. A to většinou proto, že si vzpomeneme na své mladší já, které tehdy nevědělo to, co víme nyní. A jak se říká podle sebe soudím tebe, začneme se na ty mladší dívat stejně jako se díváme na své mladší já. Pokud tedy bylo naše mladší já v našich očích již vyzrálé, pak jeho současné vrstevníky vidíme lépe, než když naše mladší já vidíme jako to nevyzrálé hloupější stvoření. Věřím, že jste zde mé myšlenkové pochody pochopili. I já se musím zamyslet, zda to dává logiku.

Kamarád mi nedávno řekl, že nejsem starší než on, jenom mám více zkušeností. A to je přesně ono. S věkem máme každý víc zkušeností a tak to je. Já mám víc zkušeností než lidé, kterým je 25. Lidé, kterým je pětačtyřicet mají víc zkušeností než já. A tak bych mohla pokračovat. To, jestli si z nich něco vezmou nebo ne, to už je věc jiná. To pak můžeme mluvit o moudrých lidech. Protože jenom moudrý člověk si z těch zkušeností něco vezme, tím se posouvá dál a roste. Zkušenosti mohou být špatné, ale i dobré.

Moji rodiče jsou ve věku 70 a 76 let, a proto mají mnohem více životních zkušeností než já. To, jestli si z nich něco vzali nebo ne, to určuje jejich další život. Neznamená to nutně, že jsou moudřejší.

Já jsem o dvacet let starší než moje nejmladší neteř. Mám tedy o dvacet let více zkušeností. Záleží ale na ní, kam půjde a je možné, že za pár let se stane moudřejší než já. Zkušenosti jsou jedna věc. Co si z nich vezmeme je pak věc druhá.

Děti nezaručí, že budete šťastná 

Já jsem si ze své zkušenosti před pár lety vzala zásadní moudrost či poznatek. Já jsem strůjcem svého štěstí a lidé kolem nemají na mém štěstí nebo neštěstí sebemenší podíl, pokud přijmu plnou zodpovědnost za svůj život. A také jsem si vzala ponaučení, že mít děti je jistě krásná zkušenost, kterou určitě chci zažít, ale mít děti ještě neznamená být v životě skutečně šťastná a vnitřně naplněná.

Nepřijímejte představy druhých lidí o životě za své a vy sami se rozhodněte, co chcete ve svém životě zažívat a proč. Jakmile si u jakéhokoli přání řeknete, chci to, protože chci být šťastná. Pak si uvědomte, že žádné přání vás nemůže udělat šťastnou, dokud neucítíte štěstí ve svém nitru. Ani dítě vás neudělá vnitřně šťastnou. Každé dítě dospěje a bude chtít žít vlastní život. Pokud se na něj upnete s potřebou cítit se šťastná, pak ho nejspíš vysajete natolik, že ihned po dosažení plnoletosti vyletí z hnízda na opačný konec světa a vy budete zase nešťastná. Neupínejte se k druhému člověku, ani svému dítěti jako ke zdroji svého štěstí. Je to vysávající, ukazuje to na vaši nedostatečnou sebelásku a dokud nepochopíte, že jiní lidé nejsou a ani nemohou být zdrojem vašeho štěstí, pak nikdy nepocítíte to pravé vnitřní štěstí a spokojenost.

Ti druzí jsou důsledkem vašeho štěstí či neštěstí, nikoli příčinou. Příčina je uvnitř vás. Můžete ji ale kdykoli změnit, aby se z neštěstí stalo štěstí!

Můj závěr zní: Neexistuje žádný vhodný věk na mateřství. Někdo chce dítě brzy, někdo později. Jsou ženy, které otěhotní „omylem“, aby pak zjistily, že to byl ten největší dar, který mohly získat. Jiné plánují a čekají na vhodnou příležitost, která nikdy nepřijde. Jiným se život zamotá tak, že nemají v danou chvíli na výběr, a proto mají dítě později, než by si vědomě samy přály. Jsou ženy, které nikdy vlastní dítě mít nebudou, protože se buď vzdaly naděje a nebo to tak jejich duše chtěla. Ať patříte do jakékoli této skupiny, věřte v to, že vaše dítě přijde ve správný okamžik. Nevzdávejte se své naděje, i pokud jste již třeba hoooodně starší a biologicky to není možné. Nic není nemožné. A pokud to vzdáte, pak se to nemožným stane. Navíc vždycky můžete pomoci dítěti, které jeho vlastní matka odložila a můžete třeba i adoptovat. Kdo tvrdí, že jedinou možností je porodit své vlastní dítě. Vždyť matku nedělá matkou porod, ale její LÁSKA.

Milé dívky, ženy, bohyně, mám vás ráda a každé z vás přeji to požehnání stát se maminkou, pokud to tak samy chcete. A jestli cítíte, že matkou být nechcete, zkuste se podívat, zda se nejedná o nějaký nepodložený strach. Když vám vyjde vnitřní pocit nechci mít dítě, pak následujte své přání a nenechte se přemlouvat okolím. Je to váš život a vaše rozhodnutí.

Pamatujte také na to, že vaše dítě potřebuje matku, která je vnitřně silná a která předně miluje samu sebe. Pak totiž můžete svému dítěti dát opravdový DAR – NEPODMÍNEČNOU LÁSKU. Tak svému malému zaručíte to nejlepší možné prostředí. Nesnažte se být perfektní mámou, ale tou nejlepší možnou. Je v tom velký rozdíl. Nikdo není dokonalý a dokonalé matky své děti často psychicky ničí. Očekávají od nich to samé, dokonalost. Jenže dokonalost je vnitřní pocit nedostatečnosti a nesebelásky.

Happy manifesting :-)