Cítíte ten tlak? Je vám skoro 30 a pořád nic?

Pokud je vaší odpovědí ano, pak jste na tom podobně jako před lety já.

Víte, jsem z velké rodiny. Když mi bylo 6 let, narodil se můj první synovec, když mi bylo 8 let, narodil se druhý synovec, a tak to  pokračovalo dál. Děti se v mé rodině rodily až do mých 20ti let. I když jsem mnoho let používala antikoncepci, vlastně jsem ji ani nepotřebovala, děti jsem opravdu dlouho nechtěla, a tak jsem si dávala dobrý pozor, aby se něco nestalo.

Být tak brzy tetou způsobilo dvě věci. Jednak i když jsem nejmladší a mohlo by se zdát, že tedy budu mamánek, který je rozmazlený, opak je pravdou. Být totiž v 6 ti letech přesunuta na pozici „pouze“ dcery, když má vaše maminka první vnouče, kterým je navíc kluk a ten kluk žije pod stejnou střechou jako vy, to opravdu není procházka růžovým sadem. O tom jsem ale už psala a dnes jsem vlastně i ráda, že tím rozmazleným posledním dítětem nejsem. Navíc to způsobilo, že jsem dlouho o dětech nechtěla ani slyšet. Do mých dvaceti se totiž narodilo celkem 5 dětí, takže jsem ve dvaceti letech měla 3 synovce a 2 neteře a to je na tak mladého člověka docela dost. Navíc, když ty děti jsou všude kolem vás.

Zákon přitažlivosti funguje přesně a v každém okamžiku. Pozor na to, co si přejete!

Měla jsem tak během svého dospívání možnost vidět nejrůznější věkové kategorie dětí a získala jsem dojem, že není o co stát. Navíc mě maminka v určitém věku začala do dětí téměř nutit. Neustálé narážky na to, jak už bych se taky konečně mohla usadit a mít děti, už taky nejsem nejmladší, ten zadek mám už pořádný, aspoň se mi bude dobře rodit, blablabla. To vše na mě působilo jako ta nejlepší antikoncepce na světě. Když mě totiž někdo do něčeho nutí, chci přesný opak. Vždycky jsem věděla, že děti chci, ale až jednou.

Tehdy jsem netušila, že si tak předurčuji mateřství v pozdějším věku. Pamatuji si totiž, jak jsem někdy v pětadvaceti před maminkou (a nejen před ní) prohlásila, že děti v žádném případě, tak možná za nějakých deset a více let :-).

Teď se tomu skoro směju. Tehdy jsem totiž nevěděla to, co vím dnes. Zákon přitažlivosti funguje vždycky za všech okolností. Pozor tedy na to, co si přejete! Aby se vám to také nesplnilo. Navíc jsem  netušila, že brzy přijde zlom a v mém mozku se cosi stane. Něco, co bych nikdy nečekala. A o tom především je dnešní článek. Mnohé z vás jsou totiž právě tam, kde jsem před deseti lety byla já a já vám chci povědět svůj příběh, abyste věděly, že vám vlak opravdu neujíždí a pokud ten pocit máte, pak je to z několika důvodů, které si dnes trochu rozebereme.

Co se děje v mozku ženy, které táhne na 30? A proč tomu tak je?

Jaké jsou důvody, které způsobují, že stále nemáte děti, i když po nich tolik „toužíte“? Pojďme se na ně podívat zblízka.

1. Tlak ze všech stran – předně tlak daný společností a kulturou.

Dnes a denně jsou ženy vystavovány neuvěřitelnému tlaku médií. Kam se podíváte, přečtete si, jak mít děti před třicítkou je to nejlepší, co můžete udělat. Po třicítce se to totiž už ani nemusí povést. Budete starou matkou a kdo ví, jestli jí vůbec budete. Ale tak třeba adopce to vyřeší. To vše se na nás ženy doslova valí ze všech světových stran, a tak se není čemu divit, že když se k té třicítce začneme blížit, jsme již samy tak vystresované, že už nemyslíme na nic jiného než na to, koho ulovit, abychom už si to dítě konečně pořídily.

2. Rodina – náš obrovský pomocník. Nebo je tomu jinak?

Když už jsme natolik uvědomělé, že sociální média příliš nesledujeme a žijeme dle svých vlastních hodnot a přesvědčení, tak na nás často tlačí ti, kteří by nás měli chápat a podporovat nejvíce. Naše rodina, přátelé a partneři.

A právě proto mnohé ženy ani nemusí číst denní tisk nebo sledovat sdělovací prostředky, aby cítily ten obrovský tlak, který je na ně nesmyslně vyvíjen. Kdo jiný vám má říct tu pravdu, než-li vaše maminka. To je alespoň typická věta mé vlastní maminky. Mami, promiň, ale je to tak a příjemné to mnohdy není. Maminky si někdy myslí, že jsou k nám upřímné a snaží se nást vést tak, abychom jednou nelitovaly. Jenže často zapomínají na to, že jejich vlastní přesvědčení ani tak nejsou jejich přesvědčeními, jako tím, na co jsou samy zvyklé a v čem byly vychovávány svými maminkami. Navíc netuší, že nás tak mohou spíš vnitřně ničit, než posilovat a nebo nám nějak pomáhat. Bohužel je to spíše naopak a slabší jedinci se mohou z takovýchto upřímných pomocí zhroutit. Je to i příběh jedné mé klientky, která „trpí“ neustálým tlakem své rodiny, aby se vdala. Jelikož vím, kolik této mladé ženě je let, je mi z toho až smutno, že se jí toto děje. A právě ona byla inspirací k tomu, abych napsala tento článek. Věřím tomu, že je takových žen mnoho a je na čase začít s tím něco dělat.

Tlak rodiny je někdy tak obrovský, až to i mě samotnou překvapuje. Z mé rodiny sice tlak velký byl, ale jelikož jsem já sama velmi tvrdohlavá, tak měl ten tlak zcela opačný výsledek, než by si moje maminka přála. Dnes jako koučka zjišťuji, kolik žen doslova trpí, jelikož je jejich rodiny skoro až citově vydírají. Setkávám se s tím bohužel až příliš často. Nedávno se mi jedna z klientek svěřila, že ji rodiče do dětí nutí od jejích 18ti let, což už mi v dnešní době připadá skoro přes čáru.

Mnoho našich maminek žilo v době, kdy mít děti v 18ti letech bylo zcela běžné a naopak mít děti po pětadvaceti až skoro nenormální. I moje maminka měla své první dítě v 19ti a druhé ve 20ti letech. Pamatuji si ale, jak neustále mluvila o tom, jak těžké to bylo, mít dvě děti takto rychle za sebou, kdy každé potřebuje něco jiného. Možná i to pomohlo mému „nechtění“ dětí. Upřímně miluju svobodu a dělat si to, co chci já. Když denně posloucháte o tom, jak mít děti je vlastně těžké a člověk si musí upírat, pak se vám do toho ani nechce, že? Jenže na druhou stranu se vám vaše rodina snaží „pomoci“ a doslova vás nutí, abyste se té svobody vzdaly jenom proto, že před 30ti a více lety bylo normální mít děti ve dvaceti letech. To mě moc normální nepřipadá.

3. Bilogogické hodiny ženy. Jsou vůbec nějaké nebo jsou to nesmysly?

Moji vlastní zkušenost z mého života a také moje zkušenosti a znalosti z koučinku mi nedávno potvrdil článek, který je věnován právě tomuto tématu – biologické hodiny ženy.

Než pro vás shrnu to nejzajímavější z daného článku, ráda bych s vámi sdílela svoji vlastní zkušenost, která mě zasáhla před několika lety. Pamatuji si, jak mi můj přítel Peter kdysi vyprávěl o nějaké své kolegyni v jedné ze zemí, kde před lety pracoval. Tato žena nechtěla děti, až do okamžiku, kdy se v jejím mozku „něco“ stalo. Pak najednou dosáhla magické třicítky a jako by se v ní něco zlomilo či změnilo. Nedokázala mluvit o ničem jiném než-li o dětech, doslova hledala otce pro své děti.

Došlo to tak daleko, že jí bylo jedno, kdo to bude a jestli s ní bude, chtěla prostě jediné DĚTI a to TEĎ A HNED. Když mi Peter tento příběh vyprávěl, bylo mi asi 27 let a skoro jsem se smála, že tohle se mě nikdy stát nemůže. Já děti chci, ale až tak za deset let, říkala jsem mu. Jenže jsem netušila, co se mi za pár let přihodí v hlavě. Když jsem se začala blížit té magické třicítce, doslova jsem se začala toho čísla bát. Pamatuji si to dodnes, pár měsíců před třicítkou jsem snad neřešila nic jiného. Pořád jsem si říkala, no jo doteď to byla sranda, ale až to padne, to se všechno změní, budu stará. Dnes se tomu samozřejmě směju. Možná vás zajímá, co se stalo? Možná jste totiž i vy těsně před tou magickou třicítkou a říkáte si, že pak se všechno změní. K horšímu, samozřejmě. A tak čtěte dál, povím vám, co přesně se stalo a změnilo, alespoň v mém životě.

Je mi třicet a můj život skončil!

Najednou to přišlo, sedíme s kolegy a partnerem v baru a slavíme mé třicetiny. Je mi třicet, ježíži kriste, je to tady. Já zešílím. Uplynulo pár dní a já necítíla vůbec nic. Bylo mi to divné. Začala jsem si říkat, kdy to  přijde, kdy to ucítím. Vždyť měla přijít ta veliká změna, ten skok z mládí do stáří. Jak to, že nic necítím? Nechápala jsem! Uplynulo pár týdnů, pak měsíců a mě  je dobře. Ano, začínají se objevovat nějaké neshody v mém partnerském vzthu, ale jinak nic. Najednou mi to došlo. Nic se nestalo, nic se nezměnilo a já jsem naprosto stejná jako dřív. To jen můj mozek vytvořil ten obrovský a úplně nesmyslný pocit strachu, posilovaný mnoha články  na internetu o tom, jak po třicítce se s tělem stane tohle a tamto a jak bude těžké otěhotnět a kdesi cosi. Ale já uvnitř necítila změnu žádnou. Naopak, bylo mi celkem dobře.

Ta změna ale přišla, nicméně nesouvisela s magickou třicítkou. Povím vám totiž, co se změnilo v mé hlavě. Čtěte dál…

Takže milé dámy, toho magického čísla se bát nemusíte, je to opravdu jenom číslo a nenese s sebou vlastně vůbec nic. Pokud tomu číslu samy nepřiřadíte důležitost a nějaký zvláštní význam, pak jej mít nebude. Za nedlouho potom se na další životní přelom chystala moje kamarádka, která je ovšem o deset let starší. Táhlo jí na 40 a začala „šílet“ a já jsem se opravdu nemohla udržet smíchy. Vzpomněla jsem si totiž na to, jak já sama před pár měsíci šílela z toho přechodu z 29 na 30 a když jsem viděla, jak je bez sebe strachy, že jí za chvíli bude 40. Došlo mi to, bojíme se toho přechodu, protože předchozích 9 let jsme si dávali stále to samé číslo.

A lidé se vždy bojí toho, co neznají. Jsme tvorové zvyku (creatures of habit) a musíme si na nové zvyknout, abychom se toho přestali bát. A tak jsem ji začala uklidňovat, že je to jenom číslo, jakmile se překulí, ani si toho nevšimne. Samozřejmě jsem si vyslechla o tom, že se mi to mluví, když je mi teprve třicet :-). A pak to přišlo, 40 se objevila a kamarádka se uklidnila :-).

Vidíte? Nic na tom není, je to jenom číslo. Víte, dnes je mi 36 let a jsem v klidu, už šest let mám ve svém věku číslo 3, ale kdo ví, co se v mém mozku bude odehrávat za 3 roky :-). Možná si zopakuji ten nesmyslný strach z té nové číslovky, 40, uff to budu stařena :-). A mí kamarádi, kterým táhne na padesát, se mi zase budou smát, že jsem mladice. Tak to prostě chodí, ti, kteří jsou před námi, jsou už na dané číslo zvyklí. Každý věk má totiž svoji krásu a jedinečnost. Na to si ale každý musí přijít sám. To jenom my máme pocit, že se něco obrovského změní. Naopak, já osobně se s přibývajícími léty cítím čím dál tím lépe. Cítím tu vnitřní moudrost, tu vnitřní krásu a jedinečnost, kterou jsem dříve necítila. Od mých třiceti let se toho stalo tolik, dobrého i špatného, ale já toho nelituji. Dovedlo mě to k lásce, kterou jsem těch třicet let neznala, k lásce k sobě samé, lásce, která je věčná a nikdo mi ji už nikdy vzít nemůže. To samé doporučuji vám. Ať už je vám 25, 35, 45 nebo 55 a víc, vždycky je čas na to zamilovat se sama do sebe až po uši. Pak totiž budete jenom zírat, jak se váš život začne měnit v ráj na Zemi.

Dnes je mi 36 let a nemám strach, že by mi měl ujet nějaký vlak, naopak mám pocit, že ve svém věku jsem vyzrálá a vnitřně klidná a moudrá na to, abych svému dítěti mohla předat to nejlepší. Ve svých 30ti letech jsem možná měla všechny fyzické předpoklady, alespoň dle odborníků, abych se stala rodičkou. Já se ale cítím fyzicky stejně dobře jako předtím. Mám nyní navíc spoustu dalších předností, které mohu využít během svého mateřství. Ty jsem ale před lety postrádala. Především jsou to již zmíněný vnitřní klid a síla, sebeláska, pocit jedinečnosti a vnitřní hodnoty, pocit, že dokážu v podstatě cokoli si zamanu. Neuvěřitelná vnitřní síla, která mi dává možnost dělat co chci a hlavně vědět, že překonám jakoukoli životní překážku. A i když možná někdy spadnu a nebude mi nejlíp. Dnes vím, že se dokážu zase zvednout a jít dál. Protože když to dokáže člověk jen kvůli sobě, pak když má děti, je to už hračka.

Omyl, kterému lidé věří

Víte, mnozí si myslí, že žena, která nemá děti nebo vůbec člověk, který nemá rodinu, nemá žádné starosti, je přeci sám nebo s partnerem, ale nemusí se o nikoho starat. Dá se říci, že v očích mnohých lidí je takový člověk doslova sobec. Ale v mých očích je to člověk velmi silný. Často musí projít situacemi, které lidé s rodinou a dětmi nechápou. Lidé, kteří mají děti, mají pro koho žít. Člověk, který se ocitne sám a padne na dno a to nemusí být úplné dno, najednou ztrácí smysl života, nemá totiž pro koho žít. Když pak navíc odejde jeho partner nebo partnerka a on/ona nemá děti, pak předně v určitém pokročilejším věku, může tato skutečnost vést k vnitřnímu konci. Ne proto, že by takový člověk byl slaboch, ale proto, že nevidí ve svém životě smysl.

Na rozdíl od člověka, který má dítě, o které se musí starat a tak se může alespoň na čas na své dítě upnout. I zde ale může nastat problém. Pokud jste žena, která má dítě, ale její partnerský život je v troskách, pak byste se mohla na své dítě upnout příliš. Lásku, kterou žena potřebuje od svého partnera, totiž u svého dítěte nikdy nenajde. A pokud se o to bude snažít, mohla by svému dítěti zničit jeho budoucnost. Nedivte se potom, až váš potomek vyroste a začne se vaší přehnané mateřské lásce bránit. Každý člověk potřebuje svobodu, citové vydírání typu „obětovala jsem ti svůj život“ může vaše dítě vnitřně poškozovat a to i v dospělém věku.

Nehledejte partnera kvůli svému dítěti, aby mělo otce, ale hledejte takového, který bude ideální pro vás. Věřte mi, že váš ideální partner bude i ideálním otcem pro vaše dítě. Ať již vaše dítě otce má nebo ne, váš partner, který bude milovat vás a se kterým se vy budete cítit jako bohyně, bude ten nejvhodnější muž pro výchovu a společný živost s vaším dítětem. Mnohé ženy to dělají naopak, hledají „dobrého“ otce pro své dítě a zapomínají na sebe. Vždy dávejte sebe na první místo, protože jenom spokojená žena, může svému dítěti předat do života to nejlepší.

Co se děje v ženském mozku kolem třicátého roku života?

Posledním bodem, který jsem si nechala na konec, jsou pochody v ženském mozku. A proč k nim dochází. Shrneme si tak alespoň body předchozí, které s tím velmi úzce souvisí.

Hodně se mluví o tom, jak těhotenství mění mozek žen, ale už méně o tom, co se děje v mozku ženy před třicítkou a proč tomu tak je.

Jak jste se dozvěděly v tomto článku, dlouho jsem děti nechtěla, věděla jsem, že je chci, ale ne dřív jak za deset let. Dnes samozřejmě vím, proč je ještě nemám, teprve to těch deset let bude a já si tímto tvrzením vlastně předpověděla svoji budoucnost. Proto: DÁVEJTE SI POZOR NA TO, CO SI V ŽIVOTĚ PŘEJETE!

Dnes už naštěstí vím, jak si svoji budoucnost předpovídat vědomě, stejně tak jako ostatní Bohyně svůj život nyní tvořím tak, aby se mi líbil, tedy vědomou vnitřní prací. Když totiž něco prohlásíte a hlavně tomu věříte, pak se to stane vaší realitou. To je totiž zákon přitažlivosti v akci. Tehdy, když mi Peter vyprávěl příběh o své kolegyni, jsem opravdu nevěřila, že by se něco podobného mohlo stát i mně. Jenže jsem také netušila, co se děje v mozku ženy, která je ve věku kolem třiceti a už vůbec ne, proč tomu tak je.

Když jsem dosáhla asi 31 let, něco se ve mně změnilo, jako by někdo „z ničeho nic“ zmáčkl pomyslný knoflík s názvem „chci děti“ a já začala doslova šílet. Neustále jsem mluvila o dětech, chtěla jsem je tak moc, že jsem skoro hledala i cvičení pro partnera, aby měl dostatek spermií. Vím, zní to komicky, ale ženy, když to na ně „padne“, dělají spoustu podobných až směšných věcí. Samozřejmě v té době se nejspíš zrodil začátek našeho konce. Kdo by se tomu ostatně divil. Nejenom že se začaly vynořovat mé vnitřní strachy a obavy, že pro něj nejsem dostatečně dobrá a díky nedostatku sebelásky nebo spíš díky nulové sebelásce, jsem jej od sebe začala doslova odstrkovat. No a aby toho nebylo málo, začala jsem jej otravovat s dětmi. Jenže jsem ani netušila, že to dělám. Když to teď vidím zpětně, tak se nedivím naprosto ničemu. Možná jen tomu, jak dlouho to chudák vydržel snášet :-).

Dnes mám pocit, že za tou nesmírnou touhou po dětech, která se ve mně „najednou“ zrodila, byla především touha po naplnění a také útěk z nesmyslných pracovních pozic, které mě ničily. Cítila jsem se vnitřně prázdná, nenaplněná a tedy nespokojená. Navíc jsem ze všech stran slyšela, jak mít děti ve starším věku je složité až nemožné. To vše podle mne způsobilo nepřiměřenou „touhu“ po dítěti.

A vy již moc dobře víte, že když se na něco upnete, tak to doslova dusíte, aby se to za žádných okolností stát nemohlo. To je totiž opět zákon přitažlivosti v akci.

Je-li tedy vaše touha ve smyslu bez dětí už nemůžu žít a pokud se teď okamžitě neusadím, tak můj život nemá smysl, pak se ženete do záhuby, protože vaše přání se stoprocentně nesplní. Uvažujete totiž v nedostatku a to pak vysíláte ven a Vesmír reaguje ne na vaše slova, ale na to co vysíláte a vy milé dámy vysíláte nedostatek dětí, už jen tím chci chci chci dáváte Vesmíru najevo, že děti nemáte a tedy vám potvrdí, že opravdu nemáte a děti vám nepošle a ani toho manžela ne.

Tento článek mě opravdu zaujal…

Není tomu tak dlouho, co jsem narazila na velmi zajímavý článek, který jako by potvrzoval mé pocity a hlavně mé zkušenosti z koučinku a terapií s mými klientkami. Odkaz na celý článek (pouze v angličtině) vám dám pod tento článek.

V článku se píše o tom, jak jsou ženy po generace programovány k tomu, aby tento chtíč propukl. A mně osobně to dává smysl.

Autorka zde popisuje původ toho, co nazývá „pocit naplnění“, který podle ní souvisí s programováním žen po mnoho generací k tomu, aby produkovaly děti. V minulosti bylo rození dětí velmi podporováno. Na příklad v České republice, když byli moji rodiče mladí a předně v době, kdy se narodila moje sestra, tedy rok 1973, bylo tzv. období Husákových dětí. Na začátku 70.let bylo mnoho mladých rodin různými způsoby motivováno k plození dětí, ať již nejrůznějšími výhodami, půjčkami, apod.

Navíc, jak píše autorka článku, bylo rodičovství vnímáno jako „cesta k naplněnému životu“ a dále pak „že ‚normální‘ žena zažívá instinktivní touhu po dětech, která vychází z jejího nitra, a pokud ne pak s takovou ženou není něco v pořádku“.

Jelikož tato přesvědčení byla předávána po mnoho generací, jsou součástí i našeho podvědomí. Žena pak má v určitém věku pocit, že nyní touží po dětech. Tyto pocity nicméně souvisí s jejími hluboko uloženými přesvědčeními, která přijala od svých rodičů a prarodičů. A opět se bavíme o podvědomí, které má tak zásadní vliv na náš život (Kniha Alfa bohyně popisuje, co se v našem podvědomí děje a jak ovlivňuje naši realitu, tedy náš život).

A jak dále autorka píše, a já osobně s jejími slovy velmi souzním, cítím to totiž jako něco, co se stalo v mém vlastním životě: „Tyto hluboko uložené pocity touhy po dětech mají své kořeny v naučené touze pocházející ze silných a dlouhotrvajících sociálních a kulturních vlivů – nikoli biologických. A protože jsme byli ovlivňovány tak silně a tak dlouho, pociťujeme tuto touhu jako ‚vrozenou‘.“

V článku se také píše o feministce Lena Hollinsworth, která říká: „Kdyby toto ‚nutkání‘ bylo skutečně instinktivní nebo vrozené, pak bychom jej cítili všichni. Ale tak tomu není. Pokud by bylo instinktivní, pak by nebyla žádná nutnost podporovat a ovlivňovat rozmnožování skzr sociální zprávy. Pokud by se jednalo o instinktivní chování, pak by neexistovala potřeba sociálního a kulturního tlaku mít děti.“

Co vy na to, dámy? Jak se cítíte ohledně dětí? Cítíte ten tlak uvnitř, který vás tlačí mít děti teď a hned? Máte pocit, že vám ujíždí vlak nebo snad že nejste zcela normální, když ve svých 27 letech nebo dokonce ve vyšším věku ještě děti nemáte? Budu ráda za vaše komentáře. Je to téma, které se týká mnoha žen a které se často zamete někam pod stůl, protože o tom se přeci veřejně nemluví. A tak toto téma otevírám já a budu ráda když se se mnou a s ostatními ženami podělíte o svůj názor a nebo i zkušenosti svoje nebo svého okolí. Přidat komentář můžete pod článkem níže. Jak jste na tom vy a váš pocit nutnosti mít děti?

Zdroj článku, ze kterého jsem citovala naleznete na stránkách: http://www.huffingtonpost.com/laura-carroll/childfree_b_1752906.html

Happy manifesting :-)