Perfektní hodná holčička

Dnes jsem tak přemýšlela o sobě i o svých Bohyních. Včera jsme společně strávily večer na našem prvním společném webináři a já si říkala, jestli se všechny přihlásily, jestli mě slyšely a jestli se jim to líbilo a něco jim to dalo.

Již během odpoledne mi přišlo několik emailů, nemůžu se přihlásit, nedovolí mi to odsouhlasit pozvánku, …

Seděla jsem zrovna v kavárně, abych měla klid a focus na práci a přemýšlela právě nad daňovým přiznáním. No ne moc příjemná práce, ale čas utíká.

Kdyby se mi to stalo před pár lety, když jsem ještě pracovala v zahraniční firmě a lítala od rána do večera jako blázen, abych splnila všechny požadavky nejenom svého šéfa, ale často kolegů, kteří přijížděli do Prahy na různá školení a konference, tak bych asi šílela nervozitou. Organizace konferencí a neustálý stres byl mým každodenním chlebem. Slovo meditace jsem neznala a kdyby se na mne v jednu chvíli (což se dělo vlastně neustále) navalilo tolik dotazů, už bych měla hladinu stresu tak vysoko, že bych možná potřebovala změřit tlak. :-)

Jelikož ale už několik let medituji a hlavně se nesnažím být perfektní a dokonalá (to jsem prostě vzdala :-)), tak jsem se cítila naprosto v klidu. Dokonce jsem se smála a říkám si, otestovala jsem to sto tisíckrát, víc udělat nemůžu. Děj se vůle boží :-). Napsala jsem svým Bohyním společný email s instrukcemi, aby nepanikařily. A vrátila se zpět k daním a posléze k článku o čakrách, který připravuji na svůj web www.lawofattraction.cz.

Tři hodiny do začátku webináře, já v klidu, dvě hodiny, nic, hodina, hmmm měla bych se najíst, aby mi nekručelo v břiše, až pod mým vedením budou ženy meditovat, půl hodiny, sedím a snažím se meditovat, nejde to tak jako jindy, mírný stres je znát, technika holt není mým oborem a i když na ženskou to není špatný (všechny své weby si zatím spravuji sama), přesto nejsem odborník.

Deset minut před začátkem, Eva vysmátá, vždyť o nic nejde, co se může stát? Nejsem perfektní a nechci být, záznam bude k dispozici a když to nebude ono, příště uděláme telekonferenci. Umře někdo? Ne. Stane se katastrofa? Ne. Zboří se svět? Ne. Tak o co jde?

Webinář je tady, Kristýnka mi hlásí: „Evičko, slyším super!“.

„Uff, aspoň, že tak,“ proběhne mi hlavou. :-)

Webinář proběhl. Vše v pořádku? Ne úplně, pár žen se z nějakého zvláštního (pro mne zvláštního) důvodu nemohlo připojit.

Můj pocit? Dobrý. Jsem člověk, ne stroj, dělám, co můžu, dělám to, co nejlépe můžu a když se občas něco pokazí, tak co. Můžu si z toho vzít ponaučení a příště zkusit něco jinak, aby to dopadlo lépe. Ale hroutit se? Ne, to už není v mém DNA, to jsem díky své vnitřní práci už dávno vymazala ze svého systému.

Jak být perfektní?

Nesnažit se být perfektní, ale snažit se být lepší a lepší. Pracovat na sobě, abychom překonali svůj strach, své obavy a svá monstra, která nás drží při zemi. To je to tajemství, které vám chci dnes odkrýt.

Nemůžete být perfektní, protože to nejde. Každý jsme individuální, každý máme své a porovnávání se s ostatními nás akorát brzdí v rozletu. Přitom ti ostatní také nejsou perfektní a sami bojují se svými monstry.

Možná vás to překvapí, ale i když jsem vždy vypadala jako bloňdatý andílek, vždy jsem měla svoji hlavu a někteří mě považovali za rebela.

Umíte se prát? Já ano :-)

Jsem beran a je to znát. Kdo mě zná ví, že dokážu být pěkně tvrdohlavá a někdy mám tendence jít hlavou proti zdi. To je tedy zvyk, který jsem v posledních letech hodně odbourala. Ale můj temperament (hysterie, náladovost) se sem tam prostě projeví. :-)

Jako dítě jsem si nehrála s panenkama a barbíny jsem nesnášela. Naopak jsem lezla po stromech, přelézala ploty, milovala vybíjenou (a vždy byla kapitán). Také jsem se honila po chodbě a prala s holkama i klukama a nosila jsem domů poznámky, že odmlouvám učiteli :-).

Jak říkám, vždy jsem měla svoji hlavu. Neodmlouvala jsem, ale říkala jsem, co si myslím a to hlavně ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že se děje bezpráví. Vždy jsem bránila spolužáky, na které byl učitel nepříjemný, když jsem měla pocit, že není důvod se k nim takhle chovat.

A teď nemluvím o svých šestnácti letech, ale o základní škole.

Možná právě to, že jsem měla svoji hlavu, že jsem se hádala s učiteli a prala s klukama, mi zajistilo přijetí spolužáky do té míry, aby mě nešikanovali za to, že mám samé jedničky a jsem šprtka. :-)

Šikana se u nás na škole děla, většinou dětem, které byly „jiné“, tedy zvláštní pro ostatní. Dnes vím, že ty děti, které byly šikanované, v sobě měly určitou energii, která vibrovala „jsem jiný, jsem sám, jsem ustrašená“. Děti jsou na energie velmi citlivé.

Možná právě proto mne nikdy nikdo nešikanoval, protože věděl, že kdyby to zkusil, tak se s ním poperu a klidně si půjdu stěžovat učiteli, když mu sama nedokážu nakopat prdel. :-)

Včera jsem na semináři zmínila, že tato tvrdohlavost a cílevědomost, jak tomu někteří říkají je důležitá, aby si člověk šel za svými cíli, ale ve světě energií a hlavně abychom se napojili na univerzální mysl, to může být trochu problém.

Lidé, kteří chtějí tvrdohlavě dosáhnout svého, se příliš upnou na konečný výsledek a mají tendenci hledat způsoby, jak svého cíle dosáhnout. To se jim sice zřejmě podaří, ale půjdou tou delší a těžší cestou, než kdyby trochu pustili uzdu a nechali něco na vyšší síle. Protože takto brání Vesmíru, aby jim jejich přání doručil tím nejlepším a nejrychlejším možným způsobem.

A co se týká vztahů, tak zde je přílišná tvrdohlavost prostě zabiják, to si nemůžu pomoct, ale moje zkušenost je taková, že když ho/jí chceme takto urputně, tak vezme nohy na ramena a nebude chtít zpět. A bohužel je to i zkušenost některých mých klientů, kteří si nenechají poradit, a pak se diví, že se nechce vrátit. :-)

Perfekcionismus Vás ochromí

Perfekcionismus je další brzda úspěšné manifestace. Brání nám totiž jít do akce a zároveň v nás vyvolává nejrůznější strachy a obavy, že nejsme dost dobří. A zákon přitažlivosti nám potvrdí, že nejsme dost dobří.

Když se člověk snaží být perfektní a srovnává se navíc s ostatními, pak:

1. stále propracovává svůj produkt, službu nebo cokoli jiného, protože chce aby to bylo dokonalé a ve výsledku stojí na místě,
2. se začne srovnávat s ostatními a tím se vynoří spousta strachů, že jeho výrobek, produkt nebo i on sám není tak dobrý jako ten sousedův.

Z bodu dvě se tak dostane opět do bodu jedna a snaží se ještě více zdokonalit, ať již sám/sama sebe nebo svoji službu.

Čím víc se ji snaží zdokonalit, tím více strachů se začne objevovat.

Já sama věci promýšlím, než do nich skočím, ale ten samotný skok mi zase tak dlouho netrvá. Udělám si nějakou přípravu, plán, mám cíl, a pak jdu a skočím. Pak teprve upravuji a zlepšuji. to dělám až když už jsem na cestě.

Je ale pravda, že hodně medituju a vizualizuju si své cíle a výsledky na sebe většinou nenechají dlouho čekat. A ty, které zatím nepřicházejí, na těch více pracuji, protože vím, že jim nějak vnitřně bráním. A jiné věci prostě potřebují svůj čas.

Mně osobně se tento koncept velmi osvědčil. Čím více bych totiž něco plánovala a připravovala, tím více strachů a monster by se ve mně objevilo, což by mě ve finále začalo brzdit a já začala danou věc nebo sebe samu zdokonalovat, opět bych se snažila být perfektní, a tím bych se vlastně zabrzdila a kdo ví, jestli bych nakonec danou věc uskutečnila.

A jak tak pozoruji lidi kolem sebe, tak si myslím, že můj způsob VYTYČ SI CÍL, MEDITUJ, VIZUALIZUJ a když to uvnitř cítíš, JDI DO AKCE, dává smysl.

Znám hodně lidí, kteří plánují a stratégují a mluví o svých plánech, donekonečna o tom mluví, uplyne rok nebo dva a oni jsou stále na místě a stále se nikam nepohli.

Život ale nečeká, kdo nechává věci na potom, se ani nenaděje a je konec.

Sama to vidím u svých rodičů a hlavně svého tatínka. Slova kdybych já tehdy…. jsou velmi smutná, tedy když je posloucháte. A určitě mnohem smutnější, když je sami říkáte.

Vždy svým klientům říkám JDĚTE DO AKCE, TEN SPRÁVNÝ OKAMŽIK JE TEĎ.

Proto zopakuji svůj vlastní citát:

Žijte svůj život tak, abyste se na jeho konci mohli otoči zpátky a řici svému mladšímu já: „Děkuji, že jsi vykročil ze své zóny pohodlí a opustil roli oběti. Jsem na Tebe pyšný a mám Tě rád.“

Při svých meditacích provázím klienty meditací, kde se shledají se svým budoucím já, dělám to tak i v online programu Bohyně lásky. Jejich budoucí já jim pak může poslat nějakou zprávu, něco jim říci nebo dát. Když jsem tuto meditaci poprvé zažila na vlastní kůži, tak jsem brečela jako želva, bylo to tak nádherné a dojemné a tak reálné.

Vidět samu sebe na konci života, toho života, který jsem si vědomě vytvořila, to samo o sobě je velmi dojemné a naprosto dokonalé. Ale to, že jsem viděla, jak mě mé budoucí já miluje, obdivuje a jak je mi vděčné, tak to mě prostě dostalo a i teď, jak o tom píši, mám slzy v očích. Protože to cítím jako by to bylo teď, ta meditace se mi prostě zavrtala pod kůži. Kdo jste ji u mne absolvovali, ať již v Bohyni nebo při individuálním koučinku, tak možná máte husí kůži se mnou, ale tu příjemnou husí kůži. Tu, která ve Vás vzbuzuje lásku a pocit štěstí a vědění, že se Váš život ubírá tím směrem, kterým chcete, aby se ubíral.

Závěrem bych Vám ráda řekla: perfekcionismus je strach, není to nic jiného než strach, že nejste dost dobří.

Já Vám ale povím tajemství: Jste skvělí a úžasní takoví, jací jste. Jste originál. Není jiná žena jako Vy a není jiný muž než jste Vy. Dopřejte si vidět svoji vnitřní krásu a jedinečnost a dovolte tak ostatním, aby ji i oni ve Vás viděli.

Mám Vás ráda. A teď je řada na Vás, protože mít se rád je Vaše povinnost. Je to jen a jen na Vás a nikdo jiný to za Vás udělat nemůže.